Atlet z Marea

Roberto Canella (©futbolistadigital.com))

Původně to vypadalo, že z něj bude atlet. Od mala lítal jako střela. Byl šlachovitý, atletické postavy, stejně jako teď a celkem pravidelně vyhrával běžecké závody a přespolní běhy, které se konaly v jeho okolí. Roberto Canella se narodil v Pola de Laviana, městečku kdy bydlí zhruba devět tisíc lidí a nachází se 48 kilometrů jižně od Gijónu.

Ovšem jeho dětství bylo hodně bouřlivé. V šesti letech se jeho rodiče rozvedli,  byť to přijal normálně, jak to většinou děti jeho věku prožívají a ve skutečnosti si ani neuvědomují, co se vlastně děje. Jeho život byl odlišný od jeho spolužáků, ovšem jeho usměvavou tvář to nikdy nepoznamenalo. Vnitřní napětí a emocionální spory ventiloval prostřednictvím sportu. Vztek a nespravedlnost tehdejší situace dával najevo běháním. Proto běhal víc než jeho kamarádi. Proto dokázal napálit míč mnohem větší silou dřív, než jeho vrstevníci. Tehdejší rozvod vlastně nechtěně podnítil jeho budoucí fotbalovou kariéru.

Třiadvacetiletý Canella pochází z dělnické rodiny. Jeho otec je horník, ale ve svých 47 letech už je v předčasném důchodu. Pravidelně navštěvoval zápasy svého synka. Snažil se nevynechat ani jediný. Důležitý moment v jeho kariéře nastal v Robertových jedenácti letech. Hrál za Alcavu a onen osudový víkend byl na pořadu zápas v Ciañu. Ještě před rozcvičením si ho vzal trenér stranou, aby mu sdělil tajemství. „Přišel se na tebe mrknout lovec talentů ze Sportingu. Hraj jak nejlíp umíš!“ „Tomu nevěřím“, odpověděl suše. Taky proto hrál úplně v klidu. Po utkání ale viděl, jak muž v bundě Sportingu hovoří s jeho tátou. Chtěli ho ihned přetáhnout do svého klubu. Odpověď byla jasná. Nebylo nad čím přemýšlet. O týden později volalo Oviedo. Pozdě.

Na prostředí v akademii Mareo se zpočátku nemohl nějak adaptovat. Byl dobrý student, ale den byl pro něj příliš krátký. Skončila škola, najedl se a ve tři čtvrtě na čtyři už na něj čekala malá dodávka, která ho odvezla do Gijónu. S tímhle vozítkem ale musel putovat přes půlku Asturie, než dorazili do akademie v Mareu, neboť museli posbírat další nadějné mladíky, kteří nebydleli přímo v místě. Po cestě je čekalo pět, šest zastávek, záleželo na tom, co bylo zrovna za den. Cesta, která se dala v pohodě zvládnout za čtyřicet minut se tak často zvrtla na dvouhodinové utrpení. Canella se domů nikdy nevracel dříve jak v půl jedenácté večer. Teprve potom si udělal úkoly a učil se, aby škola nezůstávala na druhé koleji. Jenže dost často musel zahánět myšlenky, kdy si představoval, jak nastupuje v dresu prvního mužstva. „Budu spokojený až si zahraju byť jediný zápas v Primeře, budu šťastný na celý život,“ opakoval si pořád.

A léta běžela. Najednou přišla nominační pozvánka do reprezentační devatenáctky Asturie. Brzy nato se posunul do té národní. Ginés Meléndez, ohromen jeho lidskou kvalitou na něj vsadil před evropským šampionátem této věkové kategorie v Polsku v červnu 2006. Patří tak do privilegované společnosti hráčů narozených v roce 1988. Španělé tehdy získali zlaté medaile a mezi jeho spoluhráče patřili například Piqué, Mata, nebo Granero. Sporting v tu chvíli zrovna hledal levého beka a poté, co představitelé klubu viděli tohoto mladíka v akci, nebylo co řešit. „Nehledejte venku, vždyť my ho máme doma. Postupem času se z něj stane bek na pořádně dlouhou dobu“.

Druholigová sezóna 2006-07 byla v plném proudu a Sporting měl na programu zápas osmého kola v Tenerife. Roberto se dostal do nominace. Za stavu 0:4 ho trenér Preciado poslal, aby se šel rozcvičit. Jeho a Gerarda (ten nyní hraje za Nástic). Trenér měl k dispozici už jen jedno střídání. Oba dva si chtěli zahrát a neustále poočku pokukovali na kouče. Až se ze střídačky vynořila postava delegáta Quiniho. Ukázal. Canella se ohlédl za sebe. Jenže tam nikdo nebyl. Srdce mu najednou začalo bušit zběsilým tempem. Přišel tak vytoužený okamžik.

Od sezóny, kdy Sporting postoupil do nejvyšší soutěže je stálým zaměstnancem na levé straně obranné řady Sportingu a reprezentační jedenadvacítky. Jeho plnění taktických pokynů, rychlost a útočné sklony vzbudily zájem u několika předních mužstev nejen ve Španělsku. Před dvěma sezónami měli prezident Ramón Calderón a sportovní ředitel Pedja Mijatovič, dvě figury Realu Madrid, dohodnutý přestup do klubu z Bernabéu v ceně šesti milonů eur. Zbýval už jen podpis, jenž byl dohodnutý na den, kdy Real cestoval k ligovému duelu právě do Gijónu. Jenže pár dní předtím musel Calderón podat demisi a opustit šéfovské křeslo kvůl čachrům s volebními hlasy. Z přestupu tak nakonec nebylo nic. Od té doby Sporting trpělivě odmítá všechny zájemce o Canellovy služby.

V každém případě Sporting má na tomto postu, který postihl zoufalý nedostatek kvalitních fotbalistů, velmi dobrého hráče, navíc mu zdatně šlape na paty další mladík José Ángel. Tomu, že některé kluby hledají neúspěšně levého obránce první třídy se mohou v Asturii jenom smát.