Cesta na Maracaná vede přes Manzanares

David Villa (© ascolor)

Deset minut předtím, než odstartoval letošní semifinálový souboj Konfederačního poháru FIFA mezi Španělskem a Itálií zavolal Miguel Ángel Gil, prezident Atlética Madrid, Víctoru Oñatemu, hráčskému agentovi Davida Villy, aby mu formálně předložil nabídku pro jeho svěřence. No bylo už na čase, neboť Barcelonu, která se vzpouzela prodat Villu do Arsenalu v zimním přestupním termínu, bombardoval už od ledna. Na Nou Campu mezitím přehodnotili situaci a pochopili, že dřív nebo později budou mít s nejlepším reprezentačním šutérem velký problém, tedy spíš s jeho platem. A po přestupu Neymara tuplem. Takže na konci června slavila naléhavost, trpělivost a vytrvalost bosse colchoneros svůj úspěch. Barça souhlasně kývla na jeho přestup.

Cena 5,1 milionů eur k zaplacení během tří let dostala na fotbalovém trhu ihned označení výprodejová, zkrátka skvělý kauf. Chybělo už jen „ano“ z hráčových úst. První, co během telefonátu 27.června Miguel Ángel Gil Oñatemu sdělil, bylo, že Davidovi udrží jeho plat (deset milionů eur). Pak už bez nějakého zbytečného řečnění ohledně obchodních věcí hovořil především o fotbalovém projektu, v němž postava „El Guaje“ získá zpět hlavní roli o kterou během posledních dvou let při působení na Camp Nou přišel.

Telefonát se snad nemohl pro zájmy Atlética Madrid uskutečnit v lepších souvislostech. El Guaje zrovna reprezentoval Španělsko na turnaji v Brazílii, nicméně jeho úloha se hodně lišila od té, která byla hráči s dresem číslo 7 přisuzována – k dnešnímu dni již nepatří do základu -  a vlak, který frčí na šampionát 2014 nečeká ani na ty, kteří ze španělské reprezentace pomohli udělat jednu z nejlepších na světě. David Villa přišel o EURO 2012 kvůli zranění a dovedl si v hlavě živě představit, že pokud se něco nezmění v jeho klubové hierarchii, dostaveníčko na jihoamerickém kontinentu pro něj může být vážně ohroženo. Del Bosque rozhodně má z čeho vybírat (Torres, Negredo, Soldado, Llorente...) a i tak některý z útočníků vytouženou letenku nedostane. Miguel Ángel Gil dokázal využít touhu, s jakou se David Villa pokaždé obětuje pro La Roju, ve svůj prospěch. Nemohl mu slíbit to, o čem v Atléticu rozhoduje pouze trenér Diego Pablo Simeone a sice místo v základní sestavě, ale snažil se mu vysvětlit, že na něj sází jakožto na pilotního útočníka po odchodu Radamela Falcaa. Jediný telefonát argentinského trenéra Simeoneho nakonec stačil, aby ho přesvědčil v důležitém rozhodnutí. David Villa si sbalil kufry a vyrazil směr Madrid - Vicente Calderón, kde na břehu řeky Manzanares bude snít o tom, jak zvedá nad hlavu trofej pro mistra světa na stadionu Maracaná.

Přestože El Guaje patřil letos v létě k tomu nejlevnějšímu, co se dalo na fotbalové burze koupit, společně s Fernandem Torresem se řadí mezi španělské fotbalisty za jejichž přestupy se během jejich kariéry utratilo nejvíc peněz. V roce 2003 za jeho služby zaplatil Real Zaragoza Sportingu Gijón 2,5 milionů eur, o dva roky později už musela Valencia vysolit milionů dvanáct, Barcelona sahala hluboko do kapsy pro čtyřicet a nyní Atlético vcelku ochotně usmlouvalo 5,1 milionů eur. 59,6 milionů eur se protočilo mezi španělskými kluby za posledních deset let, aby si pojistily servis poctivého a čestného fotbalisty (byl to on, jenž zavolal reprezentačnímu kouči Del Bosquemu, že se necítí v optimální formě bojovat na minulém EURU), jenž je pevnou zárukou na střílení branek. V Primera División skóroval do svého příchodu k rojiblancos 171 krát ve 316 zápasech (31 v Zaragoze, 107 ve Valencii a 33 v Barceloně). Když k tomu připočteme jeho začátky v rezervě Sportingu a dále branky, které vstřelil ve všemožných soutěžích, které uznává UEFA za oficiální (liga, pohár, španělský Superpohár, Liga mistrů, Evropská liga, evropský Superpohár, Intertoto a mistrovství světa klubů), oslavil gólovou radost hned v 271 případech. A nesmíme zapomenout ani na 56 přesných zásahů v reprezentačním dresu La Rojy.

Přezdívku El Guaje dostal od svého spoluhráče Chuse Brava. Bývalý souputník z kádru Sportingu Gijón B na něj takhle začal volat, protože byl nejmenší ze všech a už mu nadobro zůstala. Jemu se dokonce líbí, že mu takhle říkají, protože v asturijštině tento výraz znamená něco jako dítě a v hornických oblastech se tímto přízviskem označuje i pomocník horníka. Kulturní a společenský kontext, jenž mu připomíná jeho původ. David, syn a vnuk horníků, si vždycky dokázal vážit toho, co má a co znamená být fotbalovým profíkem, právě proto, že zažil a snášel to, co představuje tato náročná profese v dole.

Vůbec ve Villově životě má postava otce ohromnou důležitost. Mel Villa je pro El Guaje to samé jako pro fotbalového útočníka vstřelený gól. Ranní požár v dole, v němž pracoval jeho tatínek mohl navždycky změnit jeho osud. Naštěstí když se malý David probudil, aby vyrazil do školy, Melovi se již podařilo ze šachty utéct. Jak David sám přiznává, nebýt jeho táty, už by asi  hodil flintu do žita mnohem dřív, než by si dokázal představit, že se tímto sportem bude jednou živit. Pokaždé, když se ho ptají na jeho dětství, vzpomene si na zimní odpoledne, kdy chlad a déšť ovládly jeho vyzáblé tělo a pouze přítomnost a slova jeho táty ho motivovala, aby příští den přišel znova. Ona a to jak otec čekal s připraveným vytopeným autem, aby jeho synek mohl vklouznout do tepla.

O pár let dříve, kdy Davidovi byly pouhé čtyři roky, rovněž nebylo daleko od toho, aby mu osud upřel možnost radovat se z tak krásného sportu, jakým fotbal bezesporu je. Zlomil si totiž stehenní kost a lékaři připravovali rodiče na to, že rodinný benjamínek bude možná nadosmrti kulhat. Strávil dlouhé měsíce s nohou kompletně zabalenou v gipsu a ze svého pokoje prakticky nevylézal. Nicméně už tehdy byl fotbalový míč jeho nejmilejší hračkou a celá odpoledne trávil opřený o zeď čutajíc do balónu zdravou nohou. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a tak se David nejen zotavil bez následků, ale navíc se díky tomu naučil pro fotbal velice cennou věc - používat skvěle obě dvě nohy.

8.července 2013 byl oznámen jeho přestup do Atlética Madrid. Klub z Vicente Calderónu se tak stal jeho šestým týmem v kariéře. Všechno odstartovalo v devíti letech v Langreu, kde začal prohánět merunu, i když tím prvním měl být klub mnohem zvučnějšího jména - Real Oviedo, jenže tam se jim David nezdál příliš dobrý a do své akademie ho nevzali. Svému prvnímu klubu byl věrný po celé dětství i během dospívání. Až v sedmnácti letech neodolal vábení jiného velkého klubu z Asturie, Sportingu Gijón, kde ho ve vyhlášené akademii Mareo přivítali s otevřenou náručí. O dva roky později, v devatenácti, ho již trenér hodil do vody, aby plaval – nechal ho premiérově zahrát mezi muži. Villa  má v sobě takový dar, že kde působí a střílí góly, zapustí kořeny a pro svoji povahu je oblíbený všude tam, kde hrál. Ovšem jestli je něco, čím se chlubí a na co je právem pyšný, pak kromě své rodiny, národní hrdosti a srdečnímu poutu k regionu Asturie, je to skutečnost, že je až do morku kosti fandou právě gijónského Sportingu. Asi z důvodu, že zrovna tady, na El Molinónu, se z něj stal opravdový fotbalista a v jeho řadách hrával jeho dětský vzor, dnes kámoš a napořád idol: Jesús Castro Gonzáles, jehož všichni znají pod přezdívkou Quini.

Villovi nikdy nedělalo zvláštní potěšení nastoupit na El Molinónu v jiném dresu, než domácím červenobílém. Cítí to tak, jako by šel krást do svého vlastního domu. Díky televizní stanici Canal+ mohl na jedno odpoledne opustit soustředění reprezentace během EURA 2008, aby si naživo mohl vychutnat zápas Sportingu o postup a v následujícím roce , když dorazil na stadión již coby hráč Valencie, bylo tolik projev obdivů a vzdávání holdů, že celý zápas nestál za nic a prakticky netrefil bránu. Takže se není co divit, že jedním z jeho nejšťastnějších dnů v posledních letech bylo, když španělská reprezentace naplánovala jeden ze svých domácích duelů právě na El Molinón. „Znovu si tu zahraji jako domácí“, zářil štěstím El Guaje.

Díky svému přestupu do Realu Zaragoza navíc „pomohl“ spoluhráčům ze Sportingu, aby dostali své výplaty. Klubová pokladna tehdy v roce 2003 zela prázdnotou a 2,5 milionů eur, které zaplatil aragonský klub, posloužily k tomu, aby se vyrovnal dluh, jež měl klub vůči svým zaměstnancům. Bylo to v Zaragoze, kde debutoval v Primera División (proti Deportivu), odkud se dostal do repre (premiéra proti San Marinu) a kde dobyl první trofeje – Copa del Rey proti Realu Madrid na Montjuïcu (dával druhý gól ve finále) a španělský Superpohár, v němž zdolali Valencii. Jinak přehled úspěchů Davida Villy, stejně tak jako ostatních španělských fotbalistů zlaté generace je záviděníhodný. Dva triumfy v domácí lize, dva domácí poháry, jeden španělský a jeden evropský Superpohár, Liga mistrů, mistrovství světa klubů a samozřejmě zlatá medaile z EURA a světového šampionátu. Paradoxní je že s Valencií, kde zřejmě nejvíc fotbalově zářil a jehož fanoušci, společně s těmi gijónskými, ho nejvíc zbožňují, získal titulů nejméně.

Na Mestallu se El Guaje stěhoval v létě 2005 coby osobní sázka tehdejšího sportovního ředitele Javiera Subiratse. Valencia vyplatila do posledního centu výkupní klauzuli ve výši 12 milionů eur a předběhla Barcelonu, jejíž realizační týmu už tehdy Davida hodně zblízka sledoval. Jeho začátky ovšem neměly nic společného s tím, co přišlo později. Na lavičce rozdával pokyny Quique Sánchez Flores a ten v úvodních zápasech sezóny dával přednost v základu Patricku Kluivertovi, jenž přišel nově do týmu společně s Villou. Jenže ve třetím ligovém kole El Guaje otevřel svůj střelecký účet, na němž postupem času narostl pořádný plot, a bylo po diskuzích kdo bude patřit do úvodní sestavy. Ve Valencii měl dvakrát na dosah ruky Trofeo Pichichi pro nejlepšího ligového kanonýra sezóny. Během první sezóny na Mestalle zacílil do černého 25krát (zůstal jediný gól za Samuelem Eto'em) a ve čtvrté, poslední sezóně vyprodukoval svůj střelecký rekord – 28 branek. Byť v ligové tabulce střelců zůstal za Forlánem a Eto'em, dostal se díky tomuto záznamu do klubových historických kronik, neboť vyrovnal nejlepší kanonýrské numero, které předtím v jednom ligovém ročníku zvládli pouze Kempes a Mijatovič. Díky 107 gólům se navíc zařadil na páte místo mezi střelci celé klubové historie. Přesnější mušku během působení v černobílé kombinaci měli pouze Mundo, Waldo, Kempes a Fernando.

Jeho střelecká slina zavdávala příčinu spekulacím každé léto, kdy jeho jméno bylo spojováno se zaručenými zprávami o přestupu tam či onam. Zejména Real Madrid a Barcelona se o jeho služby praly se vši vervou až nakonec uvízl v síti azulgranas, ovšem za nemalou cenu – 40 milionů eur. Ale David Villa už předchozí roky provokoval doslova nekonečné letní tahanice. V roce 2008 Real nabídl 25 milonů eur a Álvara Negreda k tomu. Barcelona se pokoušel ohromit i tím, že údajně zahrnovala do celé operace tehdy mladíčka z Kanárských ostrovů Pedra. Nicméně Vicente Soriano, jenž nedlouho předtím usedl do prezidentského ušáku Valencie smetl veškeré návrhy ze stolu (společně s nabídkami pro Davida Silvu) a vylepšil Villovi kontrakt, jehož plat se v tu chvíli začal blížit šesti milionům eur. Jenže tím později zavařil svému nástupci ve funkci, Manuelu Llorentemu, jenž ho naopak prodat musel, protože na tak vysokou gáži jednoduše neměl peníze. I když je fakt, že v prvním roce svého mandátu taktéž Davida prodat odmítl (i Silvu).

V létě 2009 se El Guaje v doprovodu svého tehdejšího agenta José Luise Tamarga a svého otce sešli v hotelu Pozuelo de Alarcón s prezidentem Valencie, kde mu nastínili, že mají dobrou nabídku pro klub a jestli by byla Valencia ochotna ji naslouchat, David chtěl odejít. Pocházela od Barcelony. Jenže Llorente mu vysvětlil, že se letos netopýři za každou cenu potřebují dostat do Ligy mistrů a že jeho góly prostě potřebují. Slíbil, že prostuduje jeho přestup následující léto a Villa souhlasil. Txiki Begiristain už netrpělivě čekal ve vedlejším sále ve stejném hotelu, Kdyby Valencia kývla, sportovní ředitel culés by se hned mohl vetřít do jednání a uzavřít tak přestup. O dvanáct měsíců později, s Valencií v Lize mistrů, byl asturijský útočník představen coby nová posila azulgranas.

Ještě ten samý den si ho do svého kamrlíku zavolal i Pep Guardiola. Jestli Davidovi po jásotu tisíců fanoušků vystoupala sláva stoupla do hlavy, pak mu trenér libé pocity hodně rychle zchladil. Pustil mu video na němž se viděl, jak rozhazuje rukama směrem ke svým spoluhráčům za pokaženou přihrávku a akce, kde nenapadal protivníka jak by měl. „Tyhle věci tady nezkoušej“, hlesl Guardiola. El Guaje nejednou prohlásil, že se v Barceloně spoustu věcí naučil. Mimo jiné víc bránit, obětovat se pro dobro kolektivu jiným způsobem, než tomu bylo dříve. Opustil svoji pozici středního útočníka, aby víc sklouzl k levé straně a nechal tak volnou promenádu pro Lea Messiho.

O vztahu Davida a argentinské star se toho během tří let v Barceloně napsalo hodně, zejména počínaje duhou sezónu. Villa ovšem na adresu svého kolegy nikdy nepronesl jediné špatné slovo. Ani po výměně názorů v zápase LM proti Glasgow Rangers. Právě naopak, ve svých prohlášeních David pokaždé zdůrazňoval to, jakou má Messi pro tým cenu. V Barceloně se ale Villovi nikdy nedostalo takového ocenění, které cítil na předchozích štacích, kde nikdo nezpochybňoval jeho roli týmové hvězdy, kterou možná bude mít v Atléticu. Nicméně vždycky se mohl spolehnout na podporu tvrdého jádra Barçy, především Xaviho a Puyola.

David Villa emigroval z Valencie do Barcelony za tituly a odchází se vším, co se na klubové úrovni vyhrát dalo. Byl to první rok, jenž se mu vydařil nejlépe a nejvíc se fotbalem bavil. Dal 23 gólů v 52 zápasech (48 v základu) a byl autorem jedné z branek finálového zápasu LM ve Wembley proti Manchesteru United. Jeho barcelonské období dostalo tvrdý zásah v prosinci roku 2011 v zápase proti Al Saad na mistrovství světa klubů. El Guaje si zlomil lýtkovou a holenní kost a na osm měsíců byl vyřazen ze hry.
 
Pár dnů předtím, než reprezentační kouč Vicente del Bosque zveřejnil definitivní nominaci na EURO 2012, napsal David na svém twitteru: „Zkoušel jsem to až do konce, ale nejsem stoprocentně připraven na EURO. Dneska jsem volal reprezentačnímu trenérovi, abych mu to řekl. Tak je to nejčestnější“. El Guaje ten den dopoledne ještě se svým fyzioterapeutem Emili Ricartem prováděl různá cvičení, ovšem pocity neměl úplně nejlepší a tak nejprve zavolal reprezentačnímu doktorovi a pak i Del Bosquemu.

Po návratu z dovolené a poté, co viděl z tribuny, jak Španělé nasázeli ve finále turnaje Italům čtyři góly, se normálně vrátil do práce, již pod trenérskou taktovkou Tita Vilanovy. Jenže průběh jeho privátní sezóny se výrazně lišil od toho, co očekával. Přestože ve 43 zápasech dal 16 branek, v Barceloně ztratil pozici v základní sestavě. A ruku v ruce s tím pochopitelně i v reprezentaci. Ve svých 31 letech a světovým šampionátem na obzoru pochopil, že nastal čas změnit vzduch. A Miguel Ángel Gil se v takových situacích dovede pohybovat, aby nakonec příští Villovo působiště bylo na Calderónu.

Atlético zároveň přivedlo i reklamní ikonu. Villa je, mimo jiné, tváří Adidasu, piva Mahou, voňavek Giorgi, Mc Donaldu, nebo Nestlé. Ale především je to geniální střelec a ve španělské reprezentaci ho zatím asi jen tak někdo nepřekoná. Sesadil z trůnu dosavadního kanonýra La Rojy Raúla (44 branek) a jeho 56 tref v devadesáti zápasech nastavilo pro ostatní uchazeče laťku do závratné výše. A chce jí šoupat ještě výš. El Guaje je také hráčem, který za španělskou reprezentaci nastřílel nejvíc gólů na závěrečných turnajích šampionátů – osm. Jeho pět zásahů na africkém mundialu mu vyneslo stříbrnou kopačku (se stejným počtem branek jako Němec Müller, jenž dostal zlatou) a vysloužil si i bronzový míč pro třetího nejlepšího hráče mistrovství.
Teď má před sebou pořádně složitý úkol – nechat zapomenout na Falcaa. Ale 20.000 fanoušků, kteří přišli na jeho prezentaci a jeho opravdové „golaza“ do sítě Las Palmas v přípravě a Barcelony, minulou středu v Superpoháru, jsou dobrou předzvěstí. David Villa přichází, aby se stal pilířem Atlética Madrid při jeho návratu do Ligy mistrů s vědomím, že na brazilský svatostánek Maracaná vede cesta pouze přes řeku Manzanares.