„Do prčic Teodoro, je strašně malej.“

Xavi Hernández (©google.com)

Tak jako každý rok nastoupil Teodoro Nieto i v prosinci roku 1996 na palubu letadla a zamířil na Tenerife, kde se pravidelně hrál turnaj reprezentací jednotlivých regionů Španělska. Nieto byl na španělském fotbalovém svazu jedním z prvních průkopníků nelehké práce vyhledávače fotbalových talentů pro národní tým.

Ani náhodou ho nenapadlo, že onoho roku poprvé spatří na vlastní oči hráče, jenž na dlouhá léta poznamená celý španělský fotbal. V pátečním kvalifikačním souboji proti našemu výběru v Granadě se stane teprve druhým Španělem (po Raúlovi – 102 startů), jenž odehraje stovku reprezentačních duelů. Do výčtu samozřejmě nepočítáme brankáře, neboť gólman Zubizarreta celou tabulku vede se 126 zápasy a trojcifernou laťku překročil již i Casillas.

Na Tenerife, na stadiónu Helidoro nastoupila 27.prosince 1996 katalánská sedmnáctka proti stejně starým klukům z Kanárských ostrovů. Domácí dostali od Katalánců výprask 0:4. A jen pár minut trvalo lovci reprezentačních duší aby ho upoutal hráč, jenž měl tehdy na zádech nalepenou velkou čtyřku. Teodoro Nieto hned hlavou pokývnul na vybraného plejera a okamžitě chtěl znát jeho jméno. Odpověď zněla Xavi Hernández, dorostenec Barcelony. „Je moc dobrý,“ řekl tehdy. Odpověď, kterou vzápětí uslyšel nikdy nezapomene. „Do prčic Teodoro, je strašně malej.“ Tenhle mrňous se postupem času stal mistrem světa, Evropy a nejlepší středopolař planety.

Ačkoliv se svoji výškou musel bojovat nejen v reprezentaci, ale i v La Masíí, Teodoro vždycky říká: „Můj názor byl pořád stejný: i když je malý, hlavně že hraje dobře fotbal.“ Xavi ho naprosto dostal svoji hrou a proto netrvalo dlouho a 31.ledna roku 1997 poprvé nastoupil za národní výběr, tehdy sedmnáctiletých hochů. V portugalském Estorilu se hrál první ročník Meridian Cupu. „Byl při svém prvním tréninku trošku nervózní, ale i tak bylo vidět, jaký to byl hráč. Ani na chvilku jsme nezapochybovali nad tím, jestli ho máme zařadit do nominace, která jela do Portugalska,“ ujišťuje Teodoro Nieto. Na tehdejším turnaji byl Xavi jedním slovem perfektní. Odehrál všechny zápasy a byl jasně nejlepší hráčem vůbec. Jenže cenu pro nejlepšího hráče dostal Simao. Prohráli jsme ve finále s Nigérií 3:2, Portugalsko nedokázalo nic, jenže...,“ vzpomíná Teodoro.

Na, pro Xaviho klíčovém, fotbalovém setkání si Barca všímala spíše portugalského záložníka Simaa, než hráče, kterého měla ve své akademii. „Když jsem se dozvěděl, že Barcelona za něj zaplatila 15 milionů eur, 2,5 miliard tehdejších peset, musel jsem se pokřižovat. Oni neviděli co měli doma! Neuvěřitelného fotbalistu a oni to neviděli. Nemohl jsem tomu uvěřit,“ vrací se zpátky v čase do léta roku 1999.  Podle „objevitele“ Xaviho pro reprezentační tým je sto reprezentačních zápasů hodně slabá číslovka. „Měl by jich mít už sto padesát! Fotbal mu z různých důvodů vyfoukl minimálně padesát zápasů. Dokonce se odvážím říci, že fotbal k němu nebyl spravedlivý. Již na Meridian Cupu měl být vyhlášen nejlepším hráčem turnaje. Na světovém šampionátu dvacítek, který jsme vyhráli, to samé. V roce 2008 a 2010 měl být Zlatý míč jeho.“ Z toho důvodu, když bylo Španělsko vyřazeno v posledním zápase skupiny na EURO 2004 v Portugalsku, se Teodoro s Xavim mocně obejmul. Nebylo třeba žádného komentáře. Katalánský středopolař opouštěl turnaji bez jediné odehrané minuty a smutkem na duši, který se nedal popsat. Dneska to zní hodně směšně, že Xavi neodehrál vůbec nic a kupříkladu Raúl Bravo nasbíral všech 270 minut co Španělé odehráli.

Nieto již zažil spoustu mladíčků, kteří sice měli ohromný talent, nicméně jejich hlava to jednoduše nezvládla. U Xaviho ale věděl, že on má tu svoji na správném místě. „Již v šestnácti letech byl velmi vyspělý, zodpovědný a nikdy nedělal žádné problémy. Tomu hodně napomáhá rodinné zázemí a to jeho je skvělé.“ Popisovat to, co dokáže vykouzlit se svýma nohama už je asi zbytečné a sám Teodoro Nieto připouští, že sotva může být aspoň trošku originální. „Můžeme to vidět ve všech zápasech po několik posledních let. Má přihrávku nakrátko i na delší vzdálenost, čte hru jako nikdo jiný, dokáže ze svých spoluhráčů udělat lepší fotbalisty, umí zaútočit, dát gól...V čem se za tu dobu zlepšil? Myslím, že se nespletu, když řeknu, že Xavi, kterého jsem poznal v jeho šestnácti letech je úplně stejný jako ten dnešní.“

Ve spojení Xavi a střílení gólů má hodně co do činění Radomir Antič, jenž byl jeho trenérem v Barceloně. „Jednou jsem mu zavolal do kanceláře a povídám mu, že to jak dokáže dát  finální přihrávku je dobré, ale že by měl dávat víc gólů, využít víc svoje útočné akce.“ O jeho dominantní hře zase nedokáže nikdo vyprávět lépe, než bývalý trenér reprezentace Luis Aragonés. „Když byl na hřišti, tak jsme věděli, že balón bude náš.“ zabrousil v paměti trenér přezdívaný El Sabio.

Xavi Luise Aragónese hodně uctívá a celé hodiny by dokázal vyprávět historky o bývalém kouči , jenž se zapsal do historie španělské kopané, byť to s ním neměl úplně jednoduché. Luis Xaviho vůbec nezařadil do svých prvních třech nominací. V den, kdy ho poprvé povolal přišel za Xavim a prohodil: „Cože? To jste si vážně myslel, že takovejhle starej ... mě nepovalá ani když hraju dobře? Tak tady jste teda napsaný.“