Kdo je vlastně odchovanec?

Mladí fotbaloví nadšenci (©wordpress.com)

Ve Španělsku jim říkají canteranos. Volně přeloženo do naší mateřské fotbalové terminologie jednoduše řečeno odchovanci. Tyto odchovance produkuje tzv. cantera. Pod tímto španělským slovíčkem si můžeme představit jakousi líheň oněch mladých nadějí. Ovšem koho vlastně lze ještě považovat za odchovance a koho již ne?

Na to už není tak jednoznačná odpověď a pro uklidnění můžeme říct, že dokonce ani dva tak obrovské fotbalové orgány, jako jsou UEFA a FIFA se v tom, jak definovat odchovance neshodnou. Například UEFA ukládá klubům, kteří hrají Ligu mistrů napsat na soupisku minimálně osm hráčů, které pocházejí z mládežnických líhní té dané země. A z těchto osmi  musí čtyři pocházet přímo z klubové líhně. Aby byl hráč považován jako odchovanec musí tři roky hrát za daný klub ve věku 15-21 let. Použijeme-li tuto normu na konkrétní hráče, pak dospějeme k zajímavému zjištění, že například Cesc Fabregas je odchovancem Arsenalu a z Higuaína či Marcela by se stali odchovanci, kdyby do Realu Madrid přišli o pár měsíců dříve. FIFA naproti tomu ve svých stanovách vymezuje, že „formování a výchova hráče probíhá mezi 12. a 23.rokem,“ ale nespecifikuje jaká je minimální doba klubové příslušnosti.

Prohlédneme-li si mládežnické kategorie klubů, které hrají v Primera Division, najdeme mezi mladými hráči velké množství cizinců. Ať již to jsou Kamerunci, Argentinci, Senegalci, Nigerijci, Maročani, Řekové, Rusové, Brazilci, Paraguayci...Většina mužstev si mladé talenty vyhlédla v zemi, kde s fotbalem začínali, někteří cizinci už ale v daném klubu začali psát své první fotbalové řádky. Všudypřítomná globalizace prostě ovládla už i fotbalový svět. Nesmíme ale zaměňovat mladíky přetáhnuté z cizích zemí s dětmi emigrantů, ktěří se ve většině případů narodili ve Španělsku. Najdeme ale i případy, kdy naopak mladí Španělé opouští domácí kluby a v jinošském věku odchází za štěstím na Britské ostrovy. Jejich seznam je čím dál tím rozsáhlejší.

Mládežnická líheň Villarrealu je zářným příkladem oné globalizace, neoť v kádru druholigového béčka najdeme hned sedm různých národností, španělskou nepočítaje. Tiago Dutra (Brazílie), Hernán Pérez (Paraguay), Mano (Portugalsko), Nicki Bille (Dánsko), Castellani (Argentina), Dervite (Francie) a Wakaso (Ghana). A to jsme nepočítali hráče, kteří zde jen hostují jako jsou mimo jiné Velázquez (Venezuela), nebo Uruguayec Robert Flores. Podobná situace je v rezervních týmech, které hrají v Segunda Division B: Real Madrid Castilla, Getafe B, Atlético B, Deportivo B, Real Sociedad B, Osasuna B, Athletic B, Sporting B, Mallorca B, Sevilla Atlético a Almería B.  Naproti tomu v béčku Barcelony překvapivě nenajdeme tolik cizinců, jak je v ostatních rezervách běžné.

Osobitý je případ Athleticu Bilbao. Neangažuje cizince, ale bere pod svá křídla hráče, kteří se narodili mimo Baskicko.  Třeba Katalánec Enric Saborit. Někteří to považují za narušení zažité klubové filozofie, jenže otázka je nasnadě. Jestliže se celá rodina přestěhuje do Baskicka, proč by nemohl formovat svůj vývoj v Lezamě, líhni Athleticu Bilbao? Diskusi vyvolal rovněž debut Jonáse Ramalha, hráče tmavé pleti, ovšem zde šlo spíše o rasistický základ, protože hráč se narodil v Barakaldu a od žáčků hraje za Athletic.

Případ Ramalha patří mezi nejznámější, jenže není ojedinělý, který najdeme v mládežnické základně baskického klubu. Binke Diabate, jenž hraje za mladší dorostence A v útlém věku společně s rodiči emigroval z Mali do Baskicka. Jeho spoluhráčem je Yanis Rahmani, jenž se narodil ve Francii, v B dorostu hrají Víctor Monteiro narozený v Portugalsku a Jhon Escobar, jehož rodnou hroudou je Kolumbie. Sportovní ředitel komplexu Lezama Javier Irureta, známý trenér, ke všem těmto hráčům poznamenává : „Všichni tady vyrůstali.“ K nim můžeme přiřadit ještě francouzské Basky Aymerica Laporteho, Alexise Carvalha či Juliena Gutiérreze, jenž by rádi navázali na jejich slavnějšího předchůdce Bixente Lizarazua. Jednoduše shrnuto, skutečnost, kde se hráč narodil by neměla ovlivňovat fakt, jestli je považován za odchovance, nebo ne. V tom má stejný názor i UEFA. A z Bilbaa ani nemusíme chodit nijak daleko abychom nalezli v Primera Division další příklad. Antoine Griezmann z Realu Sociedad se narodil ve Francii, ale v současném klubu je již od třinácti let.

Ve stejném věku jako Griezmann dorazil do Barcelony i Messi. Ovšem stále se najdou tací, kteří díky jeho argentinskému původu zpochybňují jeho status jakožto barcelonského odchovance, což by se v případě Carlese Puyola nikdy nestalo. A Puyol přišel do Barcy v mnohem pokročilejším věku, než právě zmíněný Messi, nebo Xavi či Iniesta. Mozek Barcelony přišel do akademie v La Masíi v roce 1991, kdy mu bylo jedenáct, zatímco Iniesta dorazil do Can Barca z Fuentealbilly když byl dvanáctiletý. Puyol naproti tomu hrál několik let za béčko a v prvním týmu debutoval až ve svých 21 letech.

Pedro přišel ze San Isidora v sedmnácti letech a prošel dnes již neexistující Barcou C a rovněž B týmem, kde ho vedl kouč Josep Guardiola. Jeho krajan z Kanárských ostrovů Jeffren Suárez má podobný životopis a v mládežnických týmech se potkal i s Busquetsem (ten do Barcy přišel v létě 2005, když mu bylo sedmnáct) nebo Bojanem, jenž je v klubu dokonce od devíti let.  Protipólem Pedra a Busquetse je Piqué. Ten se v sedmnácti letech sbalil a neodolal vábení Sira Fergusona z Manchesteru United. Jenže předtím spoustu let strávil v La Masíí, kde s ním působili jeho vrstevníci Cesc a Messi. V Anglii ovšem nasbíral potřebné zkušenosti, rovněž hostování v Zaragoze mu přišlo vhod. Zmínit musíme i Valdése, jenž je v La Masíi již od mala, byť si na několik let „odskočil“ do Tenerife, kam se dočasně přesunula jeho rodina. To že Guardiola má v základní sestavě většinu hráčů, kteří jsou odchovanci Barcelony, je fakt, za nějž sklízi oslavné ódy ze všech možných stran. Možnost dal mnoha mladíkům a média často počítají kolik hráčů vlastně vytáhl a nechal je debutovat v prvním týmu. Najdeme mezi nimi například i Nolita. Případ andaluzkého útočníka však prokazuje zajímavou realitu. Dá se považovat za klubového odchovance hráče, jenž přišel do B týmu v roce 2008 a bylo mu dvaadvacet? Co by se pak říkalo o Jonathanu Sorianovi, někdejší perle mládežnické líhně Espanyolu, kdyby se stalo to samé?

Nejsou to rozhodně ojedinělé případy. Álvaro Negredo, jenž vyrůstal v Rayo Vallecano a zahrál si s ním v Segunda B přestoupil do Realu Madrid Castilla ve dvaceti letech a rovněž zde byl dva roky. Podobně jako Maďar Szalai (Mainz), v současnosti vážně zraněný. Ten podepsal  s Realem Madrid těsně před dvacátými narozeninami, když předtím působil v záložním týmu Stuttgartu. Oba dva se formovali stupínek pod prvním mužstvem, ale označení klubový odchovanec na ně moc nesedí, neboť v casa blanca se spíše vybrušovali, vyhlazovali – nebylo to prostě ono klasické formování hráče se vším všudy co k tomu patří. Jestliže bychom oba útočníky považovali za odchovance, museli bychom stejně postupovat i u Fazia s Perottim (Sevilla), či Musacchia s Marcem Rubenem (Villarreal). Proto hodně zaráží, že je Negredo zahrnován do stejného "balíčku" jako třeba Casillas, Granero, kteří jsou v klubu od žáčků, nebo kupříkladu Soldado či Mata - ve Valdebebas rovněž od velmi ranného věku.

Nemůžeme nevzpomenout ani legendárního Raúla. Ten přišel do Bílého baletu v 15 letech z Atlética Madrid. Mnozí ho považují za odchovance colchoneros. Jenže u rojiblancos se zdržel pouhé dva roky. Předtím hrál za klub ve své čtvrti, který by se rovněž mohlo hlásit o své zásluhy.  Tři kluby se tak podíleli na výchově této fotbalové ikony.  V klubu CD San Cristóbal bral své první fotbalové lekce, Atlético mu dalo příležitost formovat se na přeci jen vyšší úrovni a nakonec ho Real Madrid připravil na definitivní skok mezi fotbalovou elitu. Podle platných řádů FIFA by byly všechny tři týmy finančně odškodněny v případě, že by Raúl před svými 23.narozeninami odešel do ciziny.

Zastavme se ještě u v současné době hodně populární líhně barcelonského Espanyolu. Javi López, Rui Fonte, Raúl Rodríguez. Ti všichni si pod trenérem Pochetinem odbyli svoji premiéru, jenže první z nich přišel do rezervy pericos až ve dvaceti letech a další dva v roce 2010. Přesto Javi López odehrál před svým povýšením do A týmu alespoň několik sezón za béčko. Jenže hodně kontroverzní je případ Raúla Baeny. Přišel do Espanyolu v osmnácti letech z FC Barcelona a nastupoval za dorost Espanyolu a rovněž záložní tým. Ovšem oba kluby si ho nárokují jako svého odchovance. Jenže o své práva se hlásí i Málaga, kde Baena působil do čtrnácti let. Takže stejně jako u Raúla můžeme mluvit o jakémsi sdíleném formování hráče. Někdy je tedy opravdu tvrdý oříšek rozhodnout, je-li hráč odchovancem toho či onoho klubu. Přesná definice ve španělském fotbale prostě neexisutje. A tak toto téma bude zřejmě ještě dlouho předmětem debat mezi fotbalovými fanoušky.