Kličkování mezi zraněními

Diego Perotti (© google.com)

„Je mi 24 let a za rok a půl jsem neodehrál sedm zápasů v řadě. Pro mne je to hrozně skličující a pro klub zcela jistě velká ztráta mít mě neustále zraněného“. Tak přesně takhle začalo dlouhé vyjádření myšlenek záložníka Sevilly Diega Perottiho jedno studené únorové pondělí poté, co se zranil na stadiónu Mestalla v posledním zápase trenéra Míchela na lavičce hispalenses. Argentinec doslova prosil na kolenou, aby svoji x-tou rekonvalescenci mohl dokončit ve své rodné domovině, kde se již, s klubovým souhlasem v kapse, pustil do léčby, a dohrát sezónu v Racingu de Avellaneda. Jenže kluby se na podmínkách hostování nedohodly a Perotti se tak musel poslušně, i když ne zrovna dvakrát nadšeně, vrátit tam, kde ho slušně platí. Ovšem jako profík nikdy ve svých veřejných prohlášeních neopomněl uvést, jak je svému klubu za všechno vděčný. V neděli, po více než třech měsících od natrženého svalu z Valencie, Perotti znovu naskočil do základní sestavy a užíval si - a dopřál také požitek ostatním díky svému fotbalu.

Znamenitá první půle proti Espanyolu posloužila nejen jako důkaz, že hráč může v závěrečném ligovém spurtu hodně pomoci ještě rozdmýchat skomírající naděje Sevilly na start v pohárové Evropě, ale i jako potvrzení toho, že když v sobě fotbalista ukrývá talent, třídu, dokáže ve fotbale překonat všechny, nebo téměř všechny překážky. Argentinec za sebou nechal nával svalových zranění, které hodně hlasitě ohrožovaly jeho slibně se rozvíjející kariéru. Tudíž hurónský potlesk, jímž ho fanoušci vyprovázeli v 63.minutě do kabin, kdy ho na trávníku střídal Stevanovič, je oceněním jeho úsilí, díky němuž Diego od října 2011 překonal nespočet zdravotních kalamit, které podrývaly jeho slibný vpád do španělské ligy. Poté, co se v Chicagu podrobil operaci plotýnky a dokonce změnil životosprávu bylo zranění na Mestalle nefalšovanou ledovou sprchou, z jehož následků se podle všeho měl hráč už jen těžko vzpamatovávat. Jenže fotbal odměňuje ty, kteří v sobě přechovávají talent.

Perotti, jehož fanoušci mohli vidět v nedělním souboji s neškodným Espanyolem, velmi připomínal toho starého dobrého Perottiho. Objevoval se na stranách, uprostřed, vpravo, vlevo. Přímo se podílel na úvodní brance, kdy centrem vyzýval ke skórování Navae, ale předběhl ho Capdevila, jenž si merunu srazil do vlastní sítě sám, a nepřímo také na brance na 3:0, kdy se nabídl na rozehrání rohového kopu nakrátko, který Rakitič pověsil na vzdálenější tyč, kde byl schovaný Negredo, jenž si dokázal s nečekaným dárkem poradit.

Poměrně snadné vítězství a především příspěvek na něm určitě posílilo sebedůvěru Diega Perottiho, jenž má dar všudypřítomnosti. V útoku se ometal úplně na všech místech. Zkoušel elegantní vedení míče, kdy dokázal setřást protivníka a dokázal se vyšmodrchat ze zácpy, kde by se nečekalo, že to vůbec jde. Navíc prokázal, že dlouhé absence neměly naprosto vliv na jeho excelentní vidění hry a jeho schopnost poslat svoji pravačkou míč tam, kde tušil, že by mohla soupeři vzniknout nenapravitelná škoda. Přesně tak procedil z pozice pravého záložníka skvělý pas do vápna na Negreda a vnějškem své kopačky z levé strany vyslal centr na hranici šestnáctky, který ale Negredo jen napálil do obránce pericos. Svoji pohyblivostí a schopnosti prokličkovat mezi protivníky byl Perotti více než hodnou náhradou za Reyese. Navíc dodal Emeryho mančaftu potřebnou svěžest. Perotti se vrátil, skvěla zpráva.