Mistrovství světa 1934- Benito na scéně

Vzpomínka na mistrovství světa, které se konalo v roce 1934.

Když jsem dostal zelenou k vytvoření seriálu o fotbalových mistrovství světa, chtěl jsem původně obsáhnout jen ta konaná v Latinské americe. Postupně jsem si říkal že obsáhnu všechny šampionáty a ty, co se konaly mimo LA, vezmu jen stručně a hlavně z pohledu španělsky mluvících celků.

Nakonec jsem si řekl, že by byla škoda vzít to jen takto hopem, vždyť i zavzpomínat na naše fotbalisty, kteří byli dvakrát druzí na MS, se hodí a zvláště, když se o těchto událostech v médiích moc nepíše, což je jasné, protože vůči častokrát vzpomínanému Naganu, které si většina z nás alespoň nějak pamatuje, z těchto fotbalových úspěchů nemáme ani pořádné fotografie, natož videozáběry. Proto vás prosím, abyste se mnou nastoupili do vzpomínkového vlaku směr Terst společně s našimi fotbalisty...

Po úspěchu prvního mistrovství světa se druhého chtělo zúčastnit podstatně více zemí. Při rokování o tom, kde se bude MS konat, se urazila Uruguay, která chtěla jako obhájce hrát opět doma. Proti tomu výrazně vystupovali Italové s Francouzi, že do takového zapadákova již nepojedou. Benito Mussolini si chtěl z turnaje udělat přehlídku italské nadřazenosti stejně jako Hitler o dva roky později na berlínské olympiádě. Zařídil domácím jako jednomu z mála celků na turnaji trenéra, bývalého hráče s obrovským respektem Vittoria Pozza.

Jelikož se Italové nezúčastnili předešlého MS a také, že když obhajují, nehraje se u nich, zrušili Uruguayci svou účast a snažili se zlanařit i Argentince. Jak je u těchto temperamentních národů zvykem, tak to s rozhodnutím, jestli se MS zúčastní, bylo jako na houpačce. Luis Monti - účastník uruguayského finále za Argentinu před čtyřmi lety - to vyřešil tak, že se zapsal do italského nároďáku, kde ho přijali s otevřenou náručí. V té době nebyla daná pravidla ohledně účasti v seniorské reprezentaci jako dnes, a tak mu vše prošlo. Jen zmiňuji, že jeho otec byl italský přistěhovalec.

Týden před prvním zápasem se také v Římě konalo finále severoamerické kvalifikace, kde si USA poradilo s Mexikem. Mexičané tak doufali, že někdo na poslední chvíli účast odřekne, anebo se Skotsko či Anglie umoudří a do šampionátu se rozhodnou zasáhnout. Nic takového se však nestalo, a tak Mexičané naštvaně balili kufry. Ve Spojeném království si zatím hráli hru na to, že vítěz turnaje se utká s jejich společným výběrem, protože přece nebudou hrát něco jako kvalifikaci s podřadnými fotbalovými národy, jako je třeba Egypt.

Hrálo se vyřazovacím systémem hned od začátku. Itálie si hladce poradila v neskutečně surovém zápase 7:1 s Američany, kteří tak odletěli z dějiště turnaje pouhé čtyři dny po Mexičanech. Brazílie nedokázala vyzrát na Španělskom a tak spolu s Argentinou, která nenašla recept na Švédskom balili kufry. Egypt sbíral zkušenostim po zajímavé bitvě vypadl se zkušeným Maďarskem a rázem z mistrovství světa bylo mistrovství Evropy. Rakousko porazilo po prodloužení Francii, kde je důležité zmínit Pepiho Bicana, který v té době ještě oblékal dres s orlicí a spolu s Matějem Šinelářem byli výraznými postavami úspěchu.

Českoslovenští hráči, kteří byli na turnaji bez trenéra a ordinovali si tréninky tak, že šli hodinu pěšky po pláži, a pak se zase během vraceli na tréninkový stadion, kde trénovali s balonem, aby si zvykli na italské vedro, stáli proti Rumunům. Před čtyřmi lety by náš národní výběr byl pasován na favorita, teď však hodně lidí prorokovalo hráčům brzkou cestu z turnaje domů. Naštěstí se tak nestalo a vlahá terstská noc zažila českou hymnu.

Čtvrtfinálové zápasy nabídly pravé antické drama v zápase mezi Španělskem a domácí Italií. Španělsko dělily dva roky od začátku občanské války, kde fašismus sehrál více než velkou roli. Národní tým hráčů z iberského poloostrova byl nakloněn levicovým směrem a na squadru azzuru byli pořádně nabroušení. Chtěli Mussolinimu ukázat, že jeho "nadřazený" výběr není víc než lidé z masa a kostí a jsou rozhodně horší než Španělé. Mač mezi oběma výběry velice ovlivnil švédský rozhodčí, který hodně nedovolených zákroků "pouštěl" a připískával italům. 1:1 hlásal komentátor na stadionu po 90 minutách a utkání se muselo druhý den opakovat. Azurový výběr v něm zvítězil 1:0 za opětovné asistence sudího, tentokráte ze Švýcarska, a Španělé si po zápase stěžovali na hrubé fauly oponenta. Italská radiová vysílání o tomto všem samozřejmě pomlčela a hrdě celý zápas propagandisticky hlásala, jak se Španělé vytrvale brání a na technicky vyspělé domácí zkrátka nemají. Další zápasy už se odehráli podle plánu a ani v utkání dvou bývalích států spojené do jedné monarchie se mezi rakouským a maďarským výběrem odehrál mač v poklidu. Československo si poradilo se Švýcary, kteří po zápase nebyli spokojení s rozhodčím Aloisem Beránkem, jenž našemu výběru lehce dopomohl, a i když na turnaji vystupoval pod rakouskou vlajkou, Švýcarům bylo jasné, že Beránek není rakouské jméno.

Druhého července, den před semifinálovými duely, posílá švýcarský svaz omluvu za svého sudího do Španělska a dotyčného celoživotně vylučuje z federace. Italská média mlčí...

Semifinále mezi Italy a Rakušany má podle diváků náboj finále. Hraje se nahoru dolů a "hračičkové" našich sousedů v čele s Pepi Bicanem jsou ozdobou zápasu. Italové si však se svým soupeřem v technických finesách nikterak nezadají a vedení skvělým Giussepe Meazzou ze sebe dostávají to nejlepší. Mussolini nervozně přešlapuje na tribuně a je mu jasné že Rakušané jsou lepší. Dává jasný příkaz trenérovi, ať hráči přtvrdí. Tak se i stane. Argentinský Ital Monti se tak několikrát projde po nohách právě Bicanovi a ukazuje svým spoluhráčům, jak na to. Později, když Bican promlouvá do médií, tak na zápas vzpomíná takto: „Bylo to hrozné. Krátce poté, co jsem dal jesle Montimu, mě italský záložník srazil k zemi a dupal mi po prsou. A co na to rozhodčí? Jenom se díval.“ V tomtéž rozhovoru pan Bican také vzpomínal, jak rakouský brankář v klidu kryl jednu z italských střel, ale "rapl" Meazza spolu s dalším útočníkem ho dostrkal až do branky a švédský sudí "fouknul" gol.

Náš výběr se popasoval se strojovou hrou Německa, které již v té době nastupovalo s hákovým křížem na vlajce, a Oldřich Nejedlý vstřelil hattrick a nasměroval kurz československé lodičky do finále.

O nominaci sudích na finále si můžeme přečíst jednu zvláštnost. Českoslovenští hráči nominovali švédského rozhodčího , který pískal semifinále Italů a Rakušanů. Některá média se tomu stále diví.0 proč? Když tak očividně pomáhal Italům. Jenže tehdy díky titulkům v italských novinách to vypadalo, že Italové jsou mašina a nikdo jim nepomáhá. Troufám si také říct, že na semifinálovém duelu Italů nebyl žádný Čechoslovák ,a tak se naše výprava nemohla dozvědět, jak to vlastně s těmi "makarony" je.

Musollini si na finále přímo vyžádal Švéda, aby za ním přišel a nějakou dobu se tam na tribuně bavili. "Bylo to špatný, když jsme to viděli... Tak v nás všech hrklo," vzpomínal Karel Petrů dopisovatel ČTK, týmový lékař, překladatel, manažer a masér v jedné osobě.

Rozhodčí vytrvale tahal za nitky po celou dobu utkání. Nikoho nepotrestal za otřesný faul na obránce Krčila, který zápas nedohrál. Jelikož tehdy ještě neexistovalo střídání, tak naši vzdorovali Italům v deseti. Do toho ještě squadru azzuru poháněl plný stadion v Římě a v neposlední řadě také švédský sudí, který vypadal že od Mussoliniho dostal minimálně vilu s rentou v Kalábrii.

Byli to však Čechoslováci a konkrétně Antionín Puč, kdo dává osm minut před koncem gol na 1:0, samozřejmě že byl předtím ještě faulován, hlavní však bylo, že se balon třepotá v síti. Stadion utichl. Na Mussolinim bylo vidět, že neví, co dál a že s ním třepe temperamento italiano stejně jako na italských hráčích. Čechoslováci byli vyčerpaní a tak se stáhli s tím že na trofej už prostě dosáhnou. Jen dodávám že v aréně nebyla žádná světelná tabule s časomírou a pan Petrů u sebe neměl hodinky, takže nikdo krom sudího nevěděl přesně kdy zápas skončí. Ve zbytku utkání se opět "ukázal" jinak výborný fotbalista Meazza, jako buldozer zbořil obránce Ženíška a umožnil tak svému spoluhráči u míče, aby se dostal do vápna a jednoduše zavěsil.

Jelo se na prodloužení a československý výběr "šlapal vodu". Naši hráči na profíky z Apeninského poloostrova prostě fyzicky nestačili a po střele Schiavia se radovali ze zlaté sošky Niké. Němci o tři dny předtím získali bronz, a tak naši hráči stáli ve fašistickém obležení uprostřed stadionu a hleděli, jak celý stadion včetně německých hráčů zdraví nadšeně se zdviženou pravicí Mussoliniho fašistický režim. Oldřich Nejedlý se stal nejlepším střelcem turnaje a za své snažení obdržel přímo od diktátora diplom!

Zklamání našich hráčů bylo obrovské. Někteří plakali, jiní byli naštvaní, ale po příjezdu do domoviny, kdy kolem kolejí, kudy československý vlak projížděl, stály davy lidí, naše borce zdravily a snažily se jim zvednout náladu. Došlo jim, jak velký úspěch to pro naši mladou republiku je...