MS 1950- Poválečná naděje
Ve třetím díle našeho seriálu o historii světových šampionátů jsme se rozloučili neblahými vyhlídkami v podobě předvečeru největší a nejhorší války lidstva.
V prvním poválečném díle vás tedy zveme na dvoutýdenní cestu lodí Sises spolu s italskými šampiony vyplouvajícími z Janova.
Píše se rok 1946 a svět hledí vpřed a doufá v lepší zítřky. Jules Rimmet právě vychvaluje svého italského kolegu Ottorina Barissa, jenž nevěřil systému Benita Mussoliniho a za pět minut dvanáct "odcizil" sošku Niké z banky, kde byla po triumfu Italů na MS 1938 uložena. Nikdo si ho v nastávajícím zmatku nevšiml a tak skulpturu bezpečně uschoval pod postelí v krabici od bot ve svém římském bytě.
Konference byla velice důležitá, protože se nejenom dohodlo, že se bude hrát v roce 1950 (mnoho hlasů měl i rok 1948 a 49, ale bylo by to vše moc narychlo), ale také se vybrala země, která bude mundial hostit.
Brazilie jako silná ekonomika nezasažená válkou byla nejrozumější volbou. Brazilci přislíbili postavit zbrusu nový stadion a nastávající arény opravit.
K účasti se prozatím přihlásilo 16 týmů, přičemž některé (ČSR a Francie) sdělily, že uvidí, jak se bude situace vyvíjet v Evropě.
Jules Rimet si tak potěšeně mnul ruce a těšil se, že první poválečné MS bude také největší a nejvýdělečnější.
V roce 1949 zasáhne italský fotbal tragedie v podobě pádu letadla s hráči AC Turín a na povrch začínají prosakovat informace o tom, že Itálie se možná šampionátu nezúčastní. Francouzi, kteří v tu dobu mají dost problémů na domácí politické scéně, také odstupují. U nás a v Maďarsku se začíná pomalu zvedat železná opona, a tak se tyto výběry také neúčastní. Německo je rozděleno (NDR a NSR) a oficiálně nemá národní výběr, stejně tak Japonsko (to má účast zakázánu kvůli válce). Naopak Rimetovi udělá radost Skotsko s Anglií, které se turnaje zúčastní. Od Velké Británie to byl v roce 1946 obrovský úspěch, když se jí povedlo jako "matce fotbalu" udělat z jednoho týmu hned čtyři výběry. FIFA si nemohla dovolit nemít mezi svými zástupci kolébku fotbalu, ale zároveň chtěla, aby byl národní výběr celek z Velké Británie. Ta však trucovala a vyhrožovala, že se dál bude od MS izolovat, až to sekretáři za všelijakých průtahů povolili, a tak se jeden stát na mezinárodní scéně rozpadl na čtyři. Zde se do věci vkládala Francie - jako odvěký rival Britů -s tím, že se "teda taky rozdělí", ale díky již zmíněným interním problémům na francouzské politické scéně se situace nakonec uklidnila.
V zámoří také panovaly rozjitřené emoce a Argentina následována Ekvádorem a Peru se rozhodla turnaje nezúčastnit, a to kvůli "nekompetetnosti brazilské federace"...
Další důležití účastnící z kontinentu včetně USA, kdy část týmu byla odvedena do počínající války v Koreji, doplněná jediným asijským výběrem Indie.
Z turnaje se nakonec odhlásili ještě Skotové s tím, že se svou účastí nepočítali do poslední chvíle (tohle nikdo moc v té době nechápal, možná ani seveřané z vysočiny sami), a výběr Indie, který byl navyklý na jiné podmínky a v dějišti šampionátu zjistil, že nemůže hrát bos! Kopačky hrdí Indové odmítli, nakoupili v dějišti šampionátu fotbalové míče, aby mohli po cestě lodí domů trénovat, a odpluli...
Létání již bylo v té době častější záležitostí, ale Italové spolu s Jugoslávci letadlům moc nevěřili (Italům se není co divit) a do dějiště mundialu také pluli. Jeden z hráčů Egisto Pandolfini se k situaci vyjádřil takto: „Měli jsme asi padesát míčů a spoustu oliv, oleje a těstovin. Balony jsme zakopali do moře v průběhu prvního týdne a pak jsem přibral tři kila.“
Formát šampionátu se ještě pořád hledal a nebylo to nic jednoduchého, když vám každou chvíli někdo odřekne účast nebo dělá uraženého, že neví jestli teda jo, nebo ne. Takže jsme tu měli 4 skupiny, z nichž jedna byla vyloženě výsměch. Startovala v ní Uruguay s Bolivií. Uruguay nenechala nic náhodě a v jednoznačném mači Bolívii smetla 8:0.
Ve skupině A si domácí pohlídali postup ze skupiny a o body se dělili jen s urputně bránícími Švýcary. Trenér Flavio Costa si tak před finálovou skupinou mohl mnout ruce.
To ve skupině B se zrodilo překvapení. Namyšlení Britové se už viděli na Maracaná se zlatou trofejí v ruce a sebevědomí jim dodávala i výhra nad Chilany, kteří sice kousali, ale zase ne tak moc, aby z toho něco bylo. Před zápasem padaly z tábora Three Lions tipy o tom, kolik to Amíkům naloží. To nebylo jako dnes, kdy v médiích padají stále stejná slova o síle soupeře. Ne, prostě Angláni Američanům naloží, jde jen o to kolik...
A ejhle, Američané nabuzení z provokování uzavřeli svou svatyni na neodemknutelné heslo a úporným nehezkým fotbalem plným faulů a zdržování se v Belo Horizonte radovali z vítězství 1:0. V posledním zápase skupiny je porazili i Španělé a Angličané už tak nikoho nezajímali a mohli letět směr Heathrow.
Skupina C čítala 3 týmy, kdy Paraguay měla být jen rozehřívacím sparingpartnerem pro jedovaté Švédy a zkušené Italy. Důležitý první zápas Švédsko- Itálie opanovali žlutomodří celkem jednoznačně. Na Italech byla znát dlouhá únavná cesta s malou možností tréninku a na hřišti nepůsobili moc kompaktně. Když Švédsko o 4 dny později remizovalo s Paraguayí, bylo o postupujícím prakticky rozhodnuto, a ač už odpočatá Squadra Azzura dala Guaraní 2:0, na osmifinalistech to již nic neměnilo.
Fanoušky čekala finálová skupina, poprvé a naposled jsme tak nebyli přímo svědky finálového zápasu, i když vzhledem k vývoji ve skupině na něj přece jen došlo.
9.června v 15 hodin měly výkop oba úvodní zápasy finálové skupiny. Španělé v Sao Paulu čelili uruguayské ofenzivní síle vedené Varelou a Ghiggiou. Technické finesy obou hráčů a jejich družiny učarovaly celý stadion. Španělé se však srdnatě bránili a dokázali ze dvou rychlých brejků Basory vytěžit maximum. Do poločasu to bylo 2:1 pro evropský výběr a hvězdy z Uruguaye měly nakonec co dělat, aby ukopaly alespoň plichtu 2:2.
Ve druhém zápase před 140tisícovým davem na Maracaná kanárci svou ofenzivní sambou utancovali své severské a chladně působící soupeře a vyhráli 7:1.
13.Června přišlo na Maracaná ještě o 14 tisíc fanoušků víc. Důvodem těchto kolísavých návštěv byl strach pořadatelů z nepokojů a také to že se stadion stále za běhu ještě stavěl. Před stadionem bylo odhadem Ademira - nejlepšího střelce turnaje v brazilských barvách - klidně i 300tisíc lidí a nebylo kam se hnout. K potyčkám však docházelo minimálně.Tak tedy 13. červen opět 3 hodiny odpoledne a Brazilci vedení fenomenálním Ademirem za mohutného burácení ochozů vítězí 6:1 nad Španělskem. To odpoledne se už většina fanoušků ve žlutých dresech vidí se zlatou soškou v ruce. Vždyť jejich největší soupeři porazili Švédsko jen 3:2 a ještě se prý natrápili, jen co je pravda. Však ani tomu Ghiggiovi to moc nelepilo.
O tři dny později jsme tu opravdu měli souboj o bronz a finále. Dva zklamané evropské celky si to rozdaly o bronzovou medaili a chabá účast 11 tisíc lidí nebyla nijak překvapená ani nudným vývojem a ani výsledkem. Kdy temperamentní Španělé již měli všeho dost a prohráli 1:3.
Ostře s tímto zápasem kontrastovalo finále, na které přišlo bezmála 200 tisíc lidí. Nikdo si nepřipouštěl, že by Brazílie nemohla vyhrát. Opravdu se domácí v prvním poločase opět roztancovali k perfektnímu ofenzivnímu výkonu. Střela za střelou létala na Máspoliho branku, ale ten vše pochytal anebo optickými zákroky vytěsňoval mimo.
Trenér Uruguaye Fontana o poločase nervozně chodil v šatně mezi "svými" hochy a upozoňoval je na důležitost jejich skvělé defenzivy. Jeho protivník vytáhl Friacu ze záložníka do útoku a Brazílie tak hrála na pět útočníků.
Tento tah se také kouči Brazilců vyplatil a Friaca dvě minuty po zahájení druhé půle tváří v tvář obstřelil po zemi brankáře Maspoliho. Na to konto naštvaný Varela běžel za britským sudím a domáhal se odpískání offsidu. Rozhodčí si musel zavolat překladatele a pozorně naslouchal Varelovi. Posléze ovšem jakoby nic ukázal doprostřed a foukl gol. Ono je také možné, že přes bouřící žlutou tsunami nebylo rozhořčenému Varelovi vůbec rozumět.
Pokyn kouče Brazílie bylo bránit. Spoustu lidí nechápalo a rozhořčené fanoušky v hledišti to donutilo až k pískání. Brazilci byli zvyklí útočit a jejich obrana útočným esům soupeře dávala poměrně často velký prostor, a tak není divu, že ani ne o 20 minut později Schiafino po narážečce s Varelou a Miguerem srovnává na 1:1. Teď je na stadionu zakřiknuté ticho a někde je možná slyšet pláč. Varela vztekle gestikuluje a ukazuje, že nespravedlnost byla potrestána. Střelec Schiafino ho uklidňuje s tím, že mají ještě pořád práci.
Nervozní Brazilci jakoby se rozsypali a jsou to pro změnu Uruguayci, kdo zasypávají Barbosovu branku. Ten však ukazuje, že mezi ofenzivními hvězdami své země není jen jako "ten panák vzadu", ale opravdu golman, jenž si zaslouží zde být, a když Miguer v souboji s brankářem jeden na jednoho neuspěje, mlátí do země jako pominutý. Jenže i skvělý Barbosa má svou slabinu a jsou to střely po zemi. Alcides Ghiggia přebere míč ve středu hřiště a vyklusává s ním na svou pravou stranu. Přehazovačkou se dostává přes Chica a předkopává si míč. Už to vypadá, že Bigoda svým ladným skluzem balon zachytí, ale netrefuje. Ghiggia je za ním a před ním je již jen domácí obránce a brankář. 11 minut před koncem a 11 metrů před brankou vysílá Alcides Ghiggia pozemní prudkou "jedovku", Barbosa míč lízne, ale propouští jej pod tělem. Ozývá se jásání bleděmodrých a pískot z hlediště. Ademir - útočné eso domácích - jde rychle rozehrát a sám se pokouší zdolat obranné valy soupeře. Nic mu to již však není platné a zápas se relativně v poklidu dohraje. "Skoro 200 tisíc lidí a takové divné ticho," píše potom uruguayský brankář ve svých pamětech. "Bylo to jak v obrovské hrobce," dodává a není daleko od pravdy. Dva fanoušci konec "neustáli" a skolil je infarkt a další dva spáchali sebevraždu.
"Rychle jsem hledal kapitána Varelu," říkal poté Rimet. Když ho uviděl, okamžitě mu předal zlatou sošku a rozloučil se s ním spolu s doporučením, aby si radovánky nechali až na doma, že by to taky nikdo z nich včetně Rimeta nemusel přežít. Všichni nebrazilci tak spěchali do útrob stadionu. Rimet a jeho funkcionáři mizeli po jednom a co nejvíce zahalení ze stadionu. Uruguayci, kteří s takovou možností počítali, byli lépe připraveni a na blíže nespecifikovaném místě měli schovaný starý oprýskaný autobus ...
Takže takto "utíkali" mistři světa ze čtvrtého MS ve fotbale. První poválečný mundial dal fanouškům do budoucna naději že bude lépe a svět se může vrátit tam kde před válkou byl...
Bav se s námi a získej finanční ocenění
Přečtěte si také
Nejčtenější
Tabulky
# | Tým | Z | B | |||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
1. | FC Barcelona | 38 | 88 | |||||
2. | Real Madrid | 38 | 78 | |||||
3. | Atlético Madrid | 38 | 77 | |||||
4. | Real Sociedad | 38 | 71 | |||||
5. | Villarreal | 38 | 64 | |||||
6. | Real Betis | 38 | 60 | |||||
… | ||||||||
19. | Espanyol | 38 | 37 | |||||
20. | Elche | 38 | 25 |
# | Tým | Z | B | |||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
1. | Granada | 42 | 75 | |||||
2. | Las Palmas | 42 | 72 | |||||
3. | Levante | 41 | 71 | |||||
4. | Deportivo Alavés | 42 | 71 | |||||
5. | SD Eibar | 42 | 71 | |||||
6. | Albacete | 42 | 67 | |||||
… | ||||||||
19. | Málaga | 41 | 43 | |||||
20. | UD Ibiza | 42 | 34 | |||||
21. | Lugo | 41 | 31 |
Primera División - statistika hráčů
1. | K. Benzema | 27 | |
2. | I. Aspas Juncal | 17 | |
J. Jiménez López | 17 | ||
V. Júnior | 17 | ||
5. | E. Ünal | 16 |
1. | K. Benzema | 12 | |
O. Dembélé | 12 | ||
3. | D. Parejo Muñoz | 10 | |
I. Muniain Goñi | 10 | ||
J. Alba Ramos | 10 |
1. | O. Alderete Fernández | 15 | |
2. | D. Suárez Suárez | 14 | |
3. | M. Arambarri Rosa | 13 | |
4. | Ó. Trejo | 12 | |
S. Busquets i Burgos | 12 |
Plkátko
Pro psaní příspěvků musíte být přihlášen(a)