Nejhorším okamžikem je, když se musím rozloučit

Javier Saviola (© málaga cf)

Javier Saviola zasvětil fotbalovému míči celý svůj dosavadní život. V šestnácti debutoval v River Plate a v osmnácti se stal po Maradonovi nejmladším hráčem, který kdy vyhrál trofej pro nejlepšího střelce celé historie turnaje Apertura. Rok nato už hrál v Barceloně a jeho kariéra pak pokračovala v Monaku, Seville, Realu Madrid, Benfice a Málaze. Časté stěhování, ovšem vždycky v poklidu. Zdá se, že ho brzy čeká další.

Debutoval jste tak mladý, prakticky jste se z podavače míčů stal hráčem Riveru...
To ano. Být podavačem míčů, to jsem miloval, neboť šlo o způsob, jak být hodně blízko hráčům. S klubem jsem žil a úplně mě fascinovalo moci poslouchat hráče, všímat si jejich pohybů...V šestnácti jsem začal hrát ve třetí lize. Ale stihl jsem jen devět zápasů, pak mně zavolali, ať jdu trénovat s prvním týmem. Tam si mne všiml Ramón Díaz a všechno začalo.

Společně s Aimarem jste zazářili v Riveru hodně mladí a vždycky jste se chtěli znovu setkat. Jaká byla tedy zkušenost z působení v Benfice?
S Pablem jsme zažívali v Riveru velmi krásné období, hodně jsme si to užívali, vyhráli jsme titul. Byly to naše nejlepší okamžiky. Věděli jsme, že nás fotbal rozdělí a taky tomu tak nakonec bylo. On odešel do Valencie, já do Barcelony. Nikdy jsme ale nevypadli z kontaktu, pořád spolu mluvíme, navštěvujeme se. Aimar je hráč, s nímž se na hřišti cítím nejlépe a on to samé říká o mne. Neustále jsme se snažili, abychom mohli hrát znovu spolu, když některý klub projevil zájem, a nakonec přišla šance zahrát si v Benfice. Když jsem odcházel z Madridu, hrál za Benficu a zavolal mi. Neváhal jsem. Bylo to úžasné znovu si s ním zahrát. Navíc jsme v první sezóně vyhráli titul. Tušili jsme, že to nebude stejné, protože mne bylo 29 a jemu 32, ale užívali jsme si to ohromně. Už jsme neměli takovou výbušnost a rychlost, jako když nám bylo devatenáct, ale nahrazovali jsme to větší zkušeností a vyzrálostí.

Je těžké přizpůsobit se na evropský fotbal?
Jihoamerický fotbal je velmi odlišný od toho evropského a zejména španělského, kde se hraje velmi rychle. Tady se před každým zápasem kropí trávník, takže míč získává ještě větší rychlost. Rovněž bránění je tu jiné, nedají vám šanci otočit se s balónem, nebo ho příliš držet. Musel jsem úplně změnit návyky, naštěstí jsem měl v Barçe skvělé učitele, Xaviho, nebo Iniestu. Nehledě na to, že se tam každý trénink dělá jenom s míčem. Bylo to nejlepší místo k tomu, abych se adaptoval na evropský fotbal.

Mrzí vás, že jste v Barceloně vydržel jen tři roky?
Ne, užíval jsem si to a hodně. Samozřejmě bych rád zůstal déle, nebo vyhrál nějakou trofej. Jenže jsem věděl, že jednoduché to rozhodně nebude. Když jsem přišel, bylo mi teprve devatenáct a konkurence byla hodně tvrdá, s útočníky té nejvyšší třídy.

Pociťujete rozdíly mezi Riverem a velkými evropskými týmy, jakými Barcelona  a Real bezpochyby jsou?
Samozřejmě, protože v Argentině jsou lidi víc blázniví, prožívají to s větší horlivostí a vznětlivostí. Tady mohou být lidé nespokojeni, mávat šátky, pískat na vás na stadionu, ale tím to končí. Na ulici žádný problém mít nebudete. V Jižní Americe je to trošku více komplikovanější...

Žít v Buenos Aires není určitě jednoduché?
To ne. Teď je to ještě složitější, dochází k únosům a vůbec nepěkným věcem spojených s hráči. I pro diváky je to nelehké. Mnoho rodin na fotbal přestalo chodit kvůli násilnostem. Oba dva tábory fanoušků se poperou skoro pokaždé mezi sebou a s policií. Těžko můžete vzít někoho z rodiny na stadión soupeře kvůli strachu. Je to velmi nebezpečné. Lidé zacházejí mnohem dál, než je fotbal.

Je potřeba učinit nějaká rázná opatření?
Je to těžké, je to víc otázka mentality. Jsme na hony vzdáleni evropské mentalitě, kde dáte sedačky hned vedle hřiště a nic se nestane. V Argentině je všechno zamřížované, hostující sektor oddělen...

Když už hovoříme o rozdílech, jaké máte vzpomínky na Monaco?
Bylo to to nejzvláštnější, co jsem ve své kariéře zažil, protože jsem putoval z Riveru do Barcelony, tedy klubů, kde byl dennodení tlak na vítězství. Monaco je naprosto odlišné, většina lidí se jde podívat na zápas, protože jsou tu na dovolené, ne proto, že by byli fanoušci týmu. Je to místo úplně odlišné od těch, kde jsem žil, a kde se fotbal prožívá i na ulicích. V Monacu jdete po ulici a jste jedním z davu, lidé ani netuší, kdo jste. Bylo to překvapivé a krásné zároveň, protože jsem poznal, že ne všechno na světě je fotbal.

Je pravda, že jste v Monacu požádal o fotku Michaela Jordana?
To byl jeden z mých životních snů. Byl to můj obrovský idol. Táta hrál basketbal a vždycky jsme spolu koukali na NBA. Večeřel jsem takhle jednou s mámou v Monacu a najednou jsem ho viděl u vedlejšího stolu. Úplně jsem zkameněl. Ani jsem se neodvážil požádat ho, aby se se mnou vyfotil. Jelikož jsem znal majitele restaurace, poprosil jsem ho, aby mu navrhl, že bych se s ním vyfotil. Když dojedl, kouknul na mne a rukou na mne mávl. Vyfotili jsme se a pro mne to byl neuvěřitelný okamžik. Jasně, vůbec ani netušil, kdo jsem (smích).

Jak jste se změnil coby člověk po přechodu do Evropy?
Hodně jsem dospěl i tím, jak mnoho míst jsem poznal. Už je to hrozně let. V Barceloně jsem se stal po cestě do Cadaqués obdivovatelem umění. Dokonce když jsem si koupil zlatého retrievra, kterému je teď deset let, dal jsem mu jméno Dalí. Když letím do Argentiny, pobavím se s přáteli, ale za čtrnáct dní už chci jet zpátky. Odešel jsem tak mladý a už jsem si tu tak zvykl, že jsem tu nejraději. Navíc moje máma bydlí v Madridu a své přátele hodně zvu.

Rád byste po skončení dráhy zůstal v Evropě?
S nadšením. Fotbal mi dal příležitost žít na hodně zajímavých místech. Cítím se vyvoleným, nejen proto, že jsem hrál za velké kluby, ale také kvůli neuvěřitelným městům. Zatím to nemáme úplně rozhodnuté, ale má žena pochází z Paraná a lidé, kteří nejsou z Buenos Aires bývají velmi vázáni na rodinu. Takže si představuji, že budeme muset přechodně žít tam.

Zůstanete i potom u fotbalu?
Chtěl bych být blízko u mládeže, v Parque Chas. Netáhne mne nijak profesionální fotbal, třeba trenéřina, nebo funkce sportovního ředitele. Chci být víc v klidu, u toho čistějšího fotbalu, učit mladé fotbalisty a předávat jim své zkušenosti.

K Parque Chas, týmu, kde jste vyrůstal, jste hodně vázaný...
Pochopitelně. Hrál jsem tam baby fotbal, jak se říká sálové kopané v Argentině. Mám krásné vzpomínky na to, jak jsme tam celá odpoledne trávili s kamarády a rodinou. Dokonce jsme nemohli ani hrát na domácím hřišti, protože bylo malé a nemělo odpovídající rozměry. Táta se smál, když jsem mu ve srandě říkal, že zaplatím přestavbu až se dostanu do první ligy. A udělal jsem to. Když jsem přestoupil do Barcelony, pořád si to pamatuji,všechno jsme strhli a udělalo se hřiště nové. 

Jaká byla nejlepší rada, kterou vám ve fotbale dali?
Víc než radu si budu pamatovat na výchovu svého táty. Od malička mě učil skromnosti jak v osobním životě, tak i ve fotbale. Když jsem se vrátil ze zápasu, ať už z Parque Chas, nebo Riveru a řekl mu: „viděls to tati? Tři góly!“ a on mi odpověděl: „tobě se zdá že to byly dobré góly? Měls jich dát mnohem víc“. Myslel jsem si, že nikdy nemá radost z mých úspěchů. Až postupem času jsem si uvědomil, že to dělal proto, abych byl skromný člověk. Pro mne to byla nejlepší výchova.

Kdo byl ve fotbale vaším vzorem?
Jednoznačně Ariel Ortega. Na stadion jsem vlastně chodil jen proto, abych ho sledoval, nespouštěl jsem z něj oči.

V červnu vám končí smlouva. Co vaše budoucnost?
Hrozně rád bych zůstal v Málaze, užíval jsem si jak fotbalu, tak života tady. Navíc se nám v červnu narodí dcera Julieta. Vím, že to bude těžké zůstat tady kvůli problémům, které klub má. Když už budu muset z Málagy odejít, rád bych zůstal v Evropě.

Čeho byste ještě chtěl ve fotbale dosáhnout, než pověsíte kopačky na hřebík?
Už si nemohu přát asi nic. Fotbal mi dal úplně všechno. Hrál jsem v nejlepších klubech světa, zahrál si Ligu mistrů, mistrovství světa, Olympijské hry...Jinak olympiáda mě vždycky fascinovala a rád bych se na ni vrátil, ale ne jako sportovec, jako divák. Možná bych si přál ukončit kariéru v River Plate.

Jak se díváte na argentinskou reprezentaci?
Vytvořil se zde velmi dobrý tým, s nejlepším hráčem světa, Šampionát už jsem zažil a vím, jak složité to je. Každy vždycky říká, že Argentina a Brazílie jsou favorité, ale pak je to komplikované. Kromě toho je tu obrovský mediální tlak, dokonce i v přátelských zápasech. Lidi už jsou hrozně netrpěliví, protože si zvykli na výhry na mistrovstvích světa v roce 1978 a 1986, tak jako na hráče velikosti Kempese, Maradony, nebo Messiho.

Od dob tehdejší generace, která vyhrála Mistrovství světa do 20 let, je seznam podhrotových záložníků, kteří se nedokázali prosadit v Evropě, poměrně dlouhý. Proč je tam takový problém?
Potíž je v tom, že se jim už od útlého věku dá nálepka „nový Maradona“ a tenhle druh tlaku vás zlikviduje. Je obtížné táhnout takový bágl. Lidi si navíc myslí, že tým hraje s jedním, nebo dvěma hráči...Kluci také odcházejí hodně rychle, v osmi, nebo devíti letech, když předtím nejdřív hráli v domácí lize, než odešli do Evropy.

Vaše nejkrásnější a nejhorší vzpomínky?
Mám hodně pěkných vzpomínek, ale kdybych si mohl vybrat jen jedinou, byl by to můj debut v Primera División. Neuvěřitelné rovněž bylo vyhrát šampionát dvacítek v Argentině. Nejhorší okamžik je ten, když se musím rozloučit se svým týmem a to teď přijde, jestli budu muset opustit Málagu. To je na fotbale to smutné, když najdete dobré spoluhráče, s nimiž začínáte zaživat důležité věci, musíte odejít. Stejné pocity jsem měl i v Realu Madrid, kdy jsem byl při loučení hodně zarmoucený, přestože jsem se na trávník moc nedostal.

Čím byste byl, kdyby ve vašem životě nezvítězil kulatý nesmysl?
Táta byl architekt. Chtěl abych studoval, jenže já už byl v patnácti letech profíkem, nestihl jsem ani dodělat střední školu.