Neustále se vyvíjející styl

Cruyff s Guardiolou (© google.com)

Každá tisková konference nového trenéra Barcelony Gerarda Martina se v posledních dnech mění na hotový křížový výslech při němž se musí bránit těm, kteří ho obviňují ze zrady herního stylu Barçy. Vítězství proti Realu Sociedad tuto lavinu prozatím zastavilo, ale, jak věští například Gerard Piqué, až přijdou mizerné výsledky, kouč bude znovu na paškálu.

Tatovým hříchem bylo vnést do hry azulgranas některé herní varianty. Snažit se o dlouhé přihrávky ve snaze usnadnit cestu míče od vlastní branky, nebo využít Neymarovy rychlosti, to jen pro příklad. Nebo obnovit zapomenutý presink s cílem pohotově získat balón a kvapem pádit do protiútoku, kdy není ještě protivníkova defenziva zformovaná. No a když se k tomu v předposledním ligovém duelu přidala první „porážka“ v procentuálním držení míče po pěti letech, představovalo to pro některé zaryté fanoušky katalánského klubu naprosté zprofanování hodnot tohoto klubu.

Jenže historie tohoto herního stylu je plná mnohých variant ze strany všech trenérů, kteří ho uplatňovali. Nebylo kouče, jenž by lehce nepozměnil jisté aspekty ve chvíli, kdy již protivníci měli způsob hry Barcelony zažitý až do morku kosti. Kupříkladu Cruyff udělal nespočet změn v taktickém rozestavení. Přešel z 3-4-3 na 4-3-3 aby dal týmu větší jistotu defenzívě, ve které se díky Koemanově pomalosti začaly tvořit slušné díry. Velkým inovátorem byl Guardiola. Začal hrát s falešným středním útočníkem a znova se pokusil hrát s pouhými třemi muži v zadní linii. Teď je řada na Martinovi. Nicméně dokud nenasbírá pořádnou řadu zápasů, nebudou se moci jeho změny hodnotit a spravdelivě soudit.

Cruyff
Během osmi let, co šéfoval střídačce došlo k proměnám všeho druhu. Cruyffovi svěřenci se například docela často uchylovali k prostředku dlouhých balónů. Stažený Koeman posílal milimetrové pasy na Stoičkova či Begiristaina. Dlouhé přihrávky využival i v horizontální rovině. Postavil Goikoetxeu na pozici krajního obránce, aby využil jeho silný nákop. Když soupeř naléhal, Goico přenesl hru z jedné strany na druhou. Právě napadání ho donutilo hledat herní alternativy. Protivník dvěma hráči napadal Guardiolu a znemožňoval mu tak rozehrávku. Tudíž útočnou akci zahajoval z pozice krajního obránce Eusebio. Ve Valencii dokonce do utkání nastoupil bez jediného čistokrevného zadáka v sestavě – s Goicem, Eusebiem a Koemanem. Tehdy ještě stavěl jen tři obránce, ale po výprasku v Zaragoze 6:3 zřejmě pochopil, že takhle by to dál nešlo a kvůli větší obranné jistotě nasazoval čtveřici. A u 4-3-3 již zůstal.

Van Gaal
Holanský stratég se vrátil ke Cruyffově systému poté, co se pod Robsonem hrálo 4-2-3-1. Byl to comeback k holandské filozofii, ovšem Van Gaal vyžadoval mnohem větší taktickou disciplínu. Mužstvo hodně využívalo nájezd hráčů ze druhé vlny. Mělo dva skvělé vnitřní záložníky (Cucu, Luis Enrique), kteří pronikali zezadu. Dokázali perfektně procházet v rychlosti do ofenzívy a rovněž se podílet na gólové produkci culés. Van Gaal znovu začal využívat dva křídelní záložníky natažené až k postranní čáře. Luis Figo zažil své nejlepší roky na pravé straně, zatímco Rivaldo, byť nechtěl hrát levé křídlo, byl právě na této pozici rozhodujícím hráčem a i díky tomu vyhrál Zlatý míč.

Rijkaard
Přišel do Barcelony ve chvíli, kdy klub pět let čekal na nějakou trofej. Úplně první věc, kterou udělal, bylo oprášení herního rozestavení 4-3-3 a držení míče udělil tu největší možnou prioritu, což se v letech předchozích tak nějak vytratilo. Žádnou převratnou taktickou šachovou partii nerozehrál, ovšem změnu pozic některých hráčů, které se postupem času ukázaly jako klíčové, uskutečnil. Tak třeba Xaviho, jenž do té doby hrál před obrannou linií, posunul o nějakých deset metrů kupředu. Od toho okamžiku patřil mezi mnohem ofenzivnější hráče a odrazilo se to i na jeho gólovém účtě. Další změnou byl pohyb Puyola z pozice pravého beka na stopera, kde se vypracoval na jednoho z nejlepších fotbalistů na světě vykonávající tuto funkci.

Guardiola
Pep byl opravdovým inovátorem celého systému. Využil to, co zdědil po Rijkaardovi, ovšem neustále implantoval nové prvky. Hned na začátku naordinoval vysunutý presink, který se v Barceloně nikdy nepraktikoval a jenž by chtěl nyní Tata zrestaurovat. Změnil pozici Messiho. Zpočátku ho na pravém okraji vystrčil o dvacet metrů vpřed, aby neměl k obhospodařování příliš velké území. Později ho přešíboval do středu útoku, aby tím v Barçe pohřbil klasického hrota a hrál s falešnou devítkou. Další změnou, již provedl Guardiola byl návrat k obraně se třem hráči. Během jedné sezóny se k tomu uchýlil hned několikrát. Krajní bek se stal dalším záložníkem, prakticky křídlem.

Tito
Jednou z obměn, již předvedl Tito, byl návrat ke klasickým křídlům. V posledním roce pod Guardiolou a přítomností Villy připadala hra po křídlech spíš na krajní obránce. Tito vrátil Pedra k postranní čáře a zkoušel to i s Alexisem, i když nalevo měl hrát první housle spíš Jordi Alba. Dalším důležitým detailem Titova působení byl fakt, že v jednom zápase nastoupil s jedenácti odchovanci z La Masíe, k čemuž nedošlo ani pod Guardiolou. Největším problémem bylo to, že mužstvo úplně opustilo presink v útočné zóně, jenž se praktikoval v předchozích letech. Tata nyní chce toto napadání obnovit, hrát dlouhé balóny a využít Neymarovu rychlost. Další změnou, kterou vykonal argentinský lodivod, je bránění rohových kopů a trestných kopů ze strany osobní obranou.