Tahle země je bipolární

Gerard Piqué (© elpais.com)

Dnes má před sebou velký zápas. S pořadovým číslem 51.Právě potolikáté dnes obleče dres španělské reprezentace a soupeřem mu bude lídr kvalifikační skupiny I Francie, která již v Madridu vydolovala pro ni příznivou remízu 1:1. Kdo? Čerstvý otec, kterému jeho partnerka, zpěvačka Shakira, nedávno porodila syna Milana. Gerard Piqué.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Chtěl jsem dělat přesně tohle: hrát nějaký velký zápas jako tento proti Francii. Nešlo o to být slavný, vydělávat peníze. Snil jsem o tom hrát za Barçu, protože jsem viděl zápasy proti Realu Madrid. Koukal jsem na Mistrovství světa, Evropy...Vzpomínám si na 4:3 proti Jugoslávii, gól Alfonsa, jak jsem ho doma oslavoval. Hierro byl můj idol, chtěl jsem aby naši vyhráli, protože tam hrál on, byli tam Pep (Guardiola) a Sergi z Barçy. Ať si každý říká, co chce, ale já nechápu Katalánce, který chce, aby reprezentace prohrála. Proč chceš aby se nedařilo lidem jako ty, z Barçy, Kataláncům? Já vždycky reprezentaci držel palce.

Cítil jste někdy v tomto ohledu tlak?
Ne, nikdy. Jasně, když se podíváte na Twitter, vždycky se tam najde někdo, kdo o vás bude říkat, že zrazujete Katalánsko, ale tam se může vyjádřit úplně každý. Mám kamarády, kteří jsou zapřísáhlí pro nezávislost, ale ani ti nemají problém. Ba co víc. Byli na finále světového i evropského šampionátu a fandili Španělsku, protože nakonec v reprezentaci je deset kluků z Barçy.

Styl, který už je okoukaný, opotřebovaný, říkají někteří odborníci. Je uvnitř týmu velké napětí?
Jednou se mě v jednom rádiu ptali, jestli bychom neměli hrát víc přímočařeji, víc centrovat, víc střílet. To si pak jenom řeknete...'To jsme nepochopili, že jsme tímhle stylem vyhráli úplně všechno a jsme vzorem pro ostatní ve světě. Když šest, nebo sedm let vyhráváme stejným způsobem, který oslňuje, máme zápasy pod kontrolou, se 70% držením míče, vytváříme si šance'...To to všechno změníme jen proto, že jsme remizovali v jednom zápase? Celý svět chce hrát jako Španělsko a my naopak změnit styl. To je nepochopitelné.

A zápas s Finskem nevyvolává žádné pochybnosti?
Nulové. Hráli jsme takový zápas tisíckrát. Pamatujete si na Švýcarsko v Jižní Africe? Jistě, jednou můžete prohrát, ale spočítejte si, kolik jsme toho vyhráli. Mezi námi žádné pochybnosti nejsou. Jenže taky mi říkají o konci jedné éry a mě jenom napadne: 'Podívej se, to už tady jednou bylo s Barcelonou'. Španělská nátura diktuje, že když prohrajete jeden zápas poté, co dokážete něco, co nikdo předtím nedokázal, už jste v krizi. Žít se z toho nedá, samozřejmě, ale nejde zpochybňovat náš herní styl. Tahle země je bipolární. Tisk i fanoušci jsou bipolární. Je hrozně jednoduché mluvit hezky, když se vyhrává a když se prohraje hned měnit způsob. Takhle to nejde.

A co říká Del Bosque?
Je mimořádné, jaký klid mezi námi šíří. Má v tomto směru jasno a hráč to pozná.

Jste dva měsíce bez Tita Vilanovy. Jak to snášíte?
Hrozně. Zaprvé trpíte za něho. Je to váš šéf, ten co řídí a když tu není, je zde obrovské prázdno. Jordi (Roura) odvedl práci k nezaplacení. Věděli jsme, že to bude hlas a oči Tita, respektujeme ho stejně, možná i víc. Jediným "ale" bylo vyřazení z poháru a absence ve finále. Nezapomínejme ale, že před pěti lety pohár prakticky nikoho nezajímal a teď se zdá, že je to nejcennější trofej na světě. Prosím, trochu to zlehčeme.

Co tím chcete říci?
Protože před deseti lety jsme se kvalifikovali do předkola Ligy mistrů ze čtvrtého místa v tabulce díky gólu Rivalda a odnášeli jsme si kousky trávníku z Camp Nou. Jsme ve čtvrtfinále Ligy mistrů a máme třináct bodů náskok na druhého v lize. Prohráli jsme v Miláně a znovu se mluvilo o konci jedné éry. A vidíte, vyhráli jsme 4:0. V reprezentaci to samé, dostali jsme jednou přes čumák a všechno spálíme. Takhle ne.

Pronásledují vás paparazzi a teď máte malé miminko. Plánujete nějak chránit Milanovu tvář?
Je to nakonec jen děcko a nechci ho schovávat. Jsem strašně hrdý. Koukám na děti slavných osobností , které se objeví na fotkách se zakrytou tváří a nechápu to. Nechci, aby můj kluk byl na fotkách s rozostřenou tváří. Bude mu devět, podívá se do časopisu a řekne: "Já nemám obličej, nejsem nikdo?". Proto jsme se rozhodli ho ukazovat a tečka.

Narodil se a už rozdává štěstí...
Přemýšleli jsme, že pomůžeme lidem a to první co se dělá je, že jdete do redakce časopisu a peníze, které dostanete, darujete. Ale hned nás napadlo, že se určitě najdou lidi, kteří by si to špatně vyložili, že se chceme s dítětem jenom zviditelnit...Udělali jsem tedy takovou oslavu, fiestu, on-line, kde vám lidé dávají dárky pro vaše dítě, které se ve skutečnosti proměni v moskytiéry, vakcíny, stravu...obdrželi jsme toho velké množství. Jsme hrozně vděčni. Lidé jsou velmi dobří. Podíváte se na Milana, je mu měsíc a už si řeknete: "No vida, už jsi pro někoho něco udělal".

Tyto solidární sklony jste pochytil od své partnerky?
To se naučíte během života, na škole, rodiče vám to vštěpují...Moje máma vždycky hodně dbala na zdraví, protože ví, že během sekundy se vám může změnit život.

A co babička Lina?
Je úžasná! Je šťastná ve svém domě, ve své vesnici. Jednoho dne, když jsme začali se Shakirou chodit, tak jsme šli do Solsony na houby. Co já jsem se nasmál. Pořád říkala "Nazdar chytračko". Neměla ani páru o tom, kdo ta holka je. Fakt jsme se hodně smáli, protože ten den jsem si teprve uvědomil, že moje babička vůbec neumí mluvit španělsky. Sice to zkoušela, ale fakt to pro ni bylo utrpení. Až později ji můj táta řekl, kdo byla, protože si myslel, že by to měla vědět. Skvěle si teď rozumí. Babičce se navíc líbí fotbal a pokaždé se jí ptám, jak vidí naše mužstvo.

A Shakiře se líbil fotbal ještě předtím, než jste se poznali? Naučila se od vás víc o fotbalu, nebo vy od ní o hudbě?
Jasně, že věděla o čem je fotbal, ale v den, kdy jsme šli natáčet video Waka-waka, tak neznala ani Messiho. Já jsem se naučil hodně z hudby. Písnička je výsledkem velké spousty práce, a vy si nakonec poslechnete tři a půl minuty, ale za tím je toho hodně a samozřejmě to odhalíte. To se děje ve všech párech. Vděčím ji za to, že mě naučila poslouchat Cure, Bowieho...Má hudbu hrozně ráda, 80 a 90.léta.

"Nevím, jaká budu máma", řekla. Jaká tedy je?
Je úžasná, plná lásky, citlivá. Ochránkyně, všechno přesně naplánované, pod kontrolou. Všechno má svoji hodinu, teď je čas na tohle, teď na támhleto, je to skvělá máma, čisté srdce.

Jak se dá vyhrát ve Francii?
S míčem u nohy a pořád do útoku, stejně jako kdybychom dali Finsku šest. Potřebovali bychom vyhrát i předtím a teď ještě víc, myšlenka je pořád tatáž.

Co se vám na Francii líbí?
Je to velmi dobrá generace fotbalistů, silní jedinci, kteří dokáží hrát. Mají moc dobrý tým.

Na kontě máte padesát reprezentačních startů. Cítíte se už jako velký hráč?
To ne, ale ohlédnete se...jsem moc hrdý a pyšný. Takovou kariéru si nakonec přejete, užívat si utkání jako bude to dnešní.

Vidíte se v budoucnu pořád spíš jako prezident než trenér?
Ano. Co se ale stane potom, to nevím. Podívejte se na Xaviho, který už pochybuje.

Kdybyste byl prezident, nařídil byste sledování hráčů?
To se mi moc nelíbilo, ale je to minulost. Vlastně jsem to věděl, protože jsem s týpkem, co mě sledoval, měl menší konflikt.

Neodpustím si jednu otázku - už vás Milan počůral, tak jako Thiago Messiho, nebo Luca Villu?
Sakra, jestli mě Milan počůral? Pokaždé, když ho přebaluji. Ale říkají, že to přináší štěstí.