Trhač sítí

Paulino Alcántara (© google.com)

Rekordní tabulky se od chvíle, kdy před osmi lety Leo Messi debutoval v dresu azulgranas mění po každém zápase. Již teď, ve svých čtyřiadvaceti letech, nechal za sebou neuvěřitelnou metu 200 nastřílených branek a v historické tabulce šutérů tohoto katalánského gigantu mu chybí překonat už pouze Césara Rodrígueze se 235 góly. Jenže ještě před nimi pobíhal po hřištích s všemožnými povrchy génius, na nějž historie trochu zapomíná. Jmenoval se Paulino Alcántara Riestra, ve 357 zápasech zaznamenal stejný počet branek a tudíž jeho přezdívka nemohla znít jinak než El Romperredes – Trhač sítí.

Narodil se v Iloílu, překrásném místě daleko na Filipínách, 7.října 1896. Tatínek byl Španěl, maminka Filipínka. Zřejmě po ní zdědil tmavé rysy a smutné zapadlé oči, které paradoxně kontrastovaly s radostí, kterou rozdával fotbalovým fanouškům v ochozech. Poté, co revolucionář Emilio Aguinaldo 12. června 1898 vyhlásil nezávislost Filipín, musela Alcántarovic rodina zemi opustit. Jako cíl svého budoucího útočiště si vybrala Barcelonu. „Své dětství a to nejlepší ze svého mládí jsem prožil v tomhle městě“, často připomínal Alcántara. Messi, jenž se stejně jako Paulino narodil ve středu, dnes s elegancí nosí dres se stejným číslem deset, což je jedno z jejich pojítek.

Neduživý Argentinec potřeboval speciální léčbu, kterou dotoval barcelonský klub, aby mohl čelit hormonálním potížím, které brzdily jeho růst. „Za mým příběhem se skrývá hodně obětování, musel jsem podstoupit hodně ošklivých věcí“, vzpomíná Messi. Příběh Paulina Alcántary je kuriózně hodně podobný, neboť mladý Filipínec taktéž nebyl po fyzické stránce žádný řimbaba. „Tehdy jsem byl hodně hubený a můj zdravotní stav nepříliš dobrý“, stěžoval si. Nicméně i přesto jeho góly hodně přitahovaly Joana Gampera, zakladatele klubu, jenž ho po pár zápasech v rezervě, kdy ho sledoval na vlastní oči, rozhodl, že jeho okamžik nastal. Zázračné dítě, které od základu převrátilo doposud zažité ovládání míče té doby, debutovalo v prvním týmu culés 25.února 1912 v Katalánském mistrovství proti Català. Barça vyhrála 9:0 a hlavní protagonista utkání, „hubeňour“ Alcántara, dal ve svých patnácti letech tři góly. Messimu to trvalo ještě o rok déle než proti Albacete v šestnácti letech vstřelil svoji premiérovou trefu.

Staré ochozy tehdejšího stadiónu si brzy zamilovaly Paulinovy góly. V časech, kdy jediným komunikačním médiem zůstávaly noviny, bylo uhlazené herní mistrovství Alcántary oslavováno vyprávěním novinářů v zápasových referátech. Jeho poznávací znamení, bílý kapesník zastrčený v pase, byl vyjádřením jakési elegance, kterou se vždycky vyznačoval, když proháněl kulatý nesmysl. Jenže přestože byl oslavovaný v celém Katalánsku, Alcántaru přitahovalo docela něco jiného, než kožený míč. 

2.května 1916 se loď Fernando Póo chystala na dalekou cestu do Manily s Paulinem na palubě. Sociální a politická situace se totiž na jeho rodných Filipínách přeci jen trochu uklidnila a mladý fotbalista se rozhodl nasměrovat svoji kariéru k medicíně a vrátit se společně se svými rodiči na rodnou hroudu. V barcelonském přístavu tenkrát nebylo k hnutí, neboť se svým idolem se přišlo rozloučit tisíce jeho příznivců. „Měl jsem takovou divnou radost“, prohlašoval Alcántara. Ovšem cesta nebyla zrovna nejklidnější. V Singapuru, kde měla výprava zastávku, přinutilo vyčerpávající vedro Paulina a jeho kamarády ke koupání v moři, přestože byli upozorněni že je plné žraloků. Alcántary ze zhostila ohromná panika, když na své noze ucítil kousnutí. Hubené nožičky, které Barçe přinesly tolik radosti, se zablokovaly a Paulino nebyl daleko tomu, aby se utopil. Jak se nakonec ukázalo, oním „žralokem“ byl Alcántarův kamarád, jenž dostal posléze pořádně vyčiněno. Cestovní martyrium ale pokračovalo dál. Loď s pasažéry totiž narazila na skálu a utrpěla značné škody. Kapitán nakonec bárku do manilského přístavu s vypětím všech sil dotáhl a Paulino, který zbytek cesty ležel v podpalubí vedle mrtvoly krajana, jenž přišel o život v okamžiku, kdy se dozvěděl o možném potopení lodi, pokračoval s fotbalovými kousky v místním klubu Bohemians Sporting Club.

Odlišná Alcántarova hra všechny naprosto uchvátila, nicméně jeho vrchol měl teprve přijít. Naprostým bohem se totiž Paulino stal v momentě, když fotbalový míč vyměnil za pálku na stolní tenis. S ní se stal vicemistrem země a Filipíny dokonce reprezentoval na Asijských hrách. Jeho sláva byla prakticky na vrcholu, když na konci roku 1917 přinesl pošťák telegram. „Naléhavě mě žádali, abych se vrátil do Španělska, oznámili mi, že můj opravdový klub ztratil poslední dvě mistrovství během doby, kdy jsem tam nebyl“. Po několika vášnivých diskuzích se svými rodiči, kteří byli zásadně proti, aby se vracel zpátky do Evropy, Paulino vyrazil ke španělským břehům 20.února 1918. Po více než dvouměsíční nekonečné cestě 28.dubna jeho noha konečně došlápla na pevninu barcelonského přístavu, aby už navždy v této zemi zůstal. O čtyři dny později si odbyl obnovenou premiéru proti Atlétic de Sabadell. Dal tři góly. Jeho návrat vzbal mezi fanoušky azulgranas mohutná očekávání, ovšem jen do té chvíle, než se setkal s koučem Jackem Greenwellem, jenž pro něj kv ůli chabé tělesné stránce našel místo v obraně. Podle představ trenéra měl být útočník statný s atletickou výbavou, aby se mohl prosadit proti soupeřově obraně. Změna pozice ale měla za následek nevoli mezi klubovými socios, kteří hrozili, že nezaplatí své měsíční poplatky, jestliže se Paulino okamžitě nevrátí zpět na svoje místo. Pod nátlakem fanoušků nakonec Greenwell ustoupil. Ve svých 22 letech se Alcántara znovu vrátil do útoku a pokračoval se svojí gólovou záplavou.

Mezinárodní slávu získal se španělskou reprezentací, přestože ji nechal na Olympiádě v roce 1920 v Antverpách na holičkách. Během konání her měl totiž důležité zkoušky na lékařské fakultě. Premiérou si tak prošel až o rok později 7.prosince 1921 proti Belgii. Nicméně okamžik, který z něj učinil legendu přišel 30.dubna 1922, když Španělsko poměřilo síly se sousední Francií na stadiónu Le Bouscat v Bordeaux. Míč, který se potuloval kolem soupeřovy šestnáctky totiž Alcántara napálil tak divoce, že zničil síť, která nevydržela nápor a povolila. V ten den se zrodila přezdívka, kterou mu už nikdo nikdy neodpáral. El Romperredes. Trhač sítí. 3.července 1927 proletělo nad ve švech praskajícím stadiónem Les Corts malé letadlo, z nějž pilot vhodil na hrací plochu míč. Barcelona tehdy nastoupila proti týmu Španělska, jako oslava toho, že Paulino Alcántara odešel do fotbalového důchodu, přestože mu bylo teprve třicet let. Domníval se, že nastal ten správný okamžik na to, aby se začal věnovat své druhé lásce, medicíně. Během své kariéry získal deset Pohárů Katalánska a pět Královských pohárů. V roce 1951 usedl na trenérskou reprezentační střídačku Španělska, ovšem jen na tři zápasy, což nikdy nedokázal strávit.

Stal se obětí času. Paulino Alcántara není považován za nejlepšího střelce Barcelony. S fotbalem skončil v roce 1927 přesně rok předtím, než se založila liga a soutěže, které se oficiálně zapisují do statistik. Přestože není uvedený v oficiálních záznamech, FIFA ho v roce 2007 označila za nejlepšího asijského fotbalistu historie. To nejlepší z jeho života, byla nemoc pro fotbal, jak s chutí říkával doktor Alcántara. „Byl to neuvěřitelný okamžik, který jsem cítil , když se mě poprvé zmocnila fotbalová vášeň, jak se mi ten virus usazuje v žilách“, popisoval. Paulino nechybí na žádném domácím zápase Barcelony, sleduje každou přihrávku v ošoupaném dresu bez reklamy, s bílým kapesníkem za pasem. Vchází na stadión jako doživotní klubový člen, usadí se blízko branky aby viděl Messiho, jediného člověka, který ho vyzve, aby si udělal pauzu při svém věčném odpočinku. Nemá to daleko, jde a vrací se pokaždé, když si to La Pulga přeje. El Romperredes zemřel 13.února 1964. Jeho ostatky odpočívají v oddělení 5, výklenku č.4292 na hřbitově Les Corts, hned za Gol Norte stadiónu Camp Nou.