Univerzální voják

Miguel Torres (© realmadrid.com)

Často slýcháváme jak univerzálnost pomohla tomu či onomu hráči dostat se do základní sestavy, kam by se jinak, jako specialista na určitý post, jen stěží prokousával. Mezi takové univerzály patří i obránce Getafe Miguel Torres. Ovšem v jeho případě mu schopnost přizpůsobit se na několik pozic v sestavě spíše ubližuje. Byť v poznámkovém bloku trenéra Luise Garcíi určitě patří mezi užitečné fotbalisty, rozhodně není zařazen mezi ty nepostradatelné. Dnes si na něj trenérský objev minulé sezóny vzpomene jen kvůli absencím ve středu zadní linie. Zranění Rafy, disciplinární trest Lopa a odchod Albertazziho povolal do zbraně Miguela Torrese na post stopera, místo v sestavě, kde během své kariéry nastupoval spíše sporadicky a letos hrál posledního pouze jedinkrát. Paradoxně to bylo v prvním zápase proti Realu Madrid, kdy jeho kolegové vzadu byli Cata Díaz, Valera a Masilela. Getafe tehdy odešlo po statečném výkonu poraženo 2:4 a tolik branek už v letošní sezóně azulones nikdy neobdrželi.

„Na postu stopera hraji rád“, prohlásil včera Torres, ale spíše jen proto, že se to od něj čekalo, než z přesvědčení. „Připravuji se hodně intenzivně a snažím se na to soustředit. Doposud jsem toho odehrál málo a mým cílem je hrát“. Šestadvacetiletý zadák zasáhl jen do dvanácti ze dvaceti utkání této ligové sezóny. V devíti z nich byl v základu a dokončil jich pouze sedm. Přesně podle svého výučního listu asistoval na všech místech obrany. Šestkrát jako pravý bek, pětkrát jako levý a jednou, jak již bylo uvedeno, jako stoper. „Je to pro nás řešení, není žádná záplata. Důvěrujeme mu“, vysvětlil novinářům Luis García. 

Ani přes svůj působivý repertoár se prozatím Miguelu Torresovi mezi elitou nedaří definitivně prosadit a hlavně se v ní usadit. A to uvedení do ligové společnosti proběhlo poměrně v brzkém věku a hodně nečekaně. V létě 2006, kdy to ve vedení Bílého baletu slušně vřelo, obdržel informaci, že se s ním nepočítá do rezervního týmu a po roce v Tercera División požádal o uvolnění, aby mohl svůj fotbalový talent rozvíjet na vhodnějším místě. Jenže přišel prezident Ramón Calderón s Míchelem, jakožto šéfem cantery Realu Madrid a koučem Castilly. Ten okamžitě zatrhl jakákoliv jednání o případném Miguelově odchodu. Předělal ho na levého beka a před Fabiem Capellem, tehdejším koučem prvního týmu, ho při zranění Roberta Carlose protlačil. Pro italského lodivoda se rázem stal pevným článkem sestavy a jeho kariéra začala růst strmě vzhůru. Dnes se obyvatel Madridu a „madridista na celý život“ bude snažit zastavit zběsilé nájezdy Realu z pozice pro něj ne přílliš obvyklé – středního obránce.